ÚSMĚV MRTVÝCH.
O tajů mříž si rozbijíme hlavu,
a nepovolí. Zákmit jeden světlý
hledáme v noci, v propast bychom létli
za jiskrou pravdy, a dál tápem v tmavu.
Co platno vše – dí vzdech náš – klíče není,
jímž brána tajů všech se otevírá.
Buš v ní, jak buš – vše marno. Noc je čírá,
a hádanky té není rozluštění.
A přec, kdož ví, zda nejsme jemu blíže,
než tušíme, snad jenom nenapadne
nám nikomu, co lehké tak a snadné,
v čem není divu, temnoty a tíže.
Hle, ty tu ležíš nepohnutý, spící,
však jako odlesk nadhvězdného kraje
po tvojich retech, po tvé bledé líci,líci
cos jako úsměv prohlédnutí hraje.
Tys toužíval též: „Kdes, ó, světlý moste,
jenž sklenut v den jsi přes proud žití tmavý?“
A teď spíš klidně, a tvůj úsměv praví:
„Ach, jak to bylo lehounké a prosté!“
25