DEN.

DEN.
Když den se blíží k svému zniku a měkce splývá v náruč tmám, rád za ním vděčně, plný díků, své oko zvednu ku hvězdám. Ne že mi přines novou radost, že rozvířil mi v duši ples, neb učinil mé touze zadost a v srdce moje teplo snes. To čekat, čas mne odnaučil, a srdce stesk už nehostí, jenž kdysi je tak rval a mučil, být skromným – celou moudrostí. A s ní dnu žehnám také tomu, jenž ples mi nedal jediný, však v srdce mého starém lomu mi nerozšířil trhliny. 41 Jenž nepřišel mi slední za sny skráň novým trním oplésti, jenž proto již byl milý, šťastný, že nepřinesl neštěstí. Leč plynul klidně tak a tiše, jak nebes oblak šedivý, jak vítr, který od hor dýše, však ani klásku nezkřiví... 42