STOPY MOŘE.

STOPY MOŘE. Lekce geologická.
Skály útes hladký, šedý viděl jsem kdys před lety a já na něj hleděl, hleděl jako v sochu zakletý: na té hladké rovné ploše v obrovském tom kameni,kameni jak na deskách Desatera divná zřel jsem znamení. Kámen ten se nořil v moře, v šíré moře pravěku, vlny jeho do něj bily v rozmaru i ve vzteku, v hře a reji, když se nad ním dechem vznášel Neznámý, pokrývaly jeho stěnu stříbrnými pěnami. A to moře dávno zniklo – jak se nový rodil svět; ale hladkém na kameni do dnes zbyl tu jeho sled; stopy vln zřím, vlnobití táhlé, dlouhé linie, a mně, jak když dávné moře před zraky se rozlije. 19 Slyším jeho hru a bouři, smích i šepot do svých dum, kapradin, jež koruny své v oblaka pnou, slyším šum, ještěr s křídly z vody leze, zježený a prohnutý, z dálky slyšet klestí praskat, k moři táhnout mamuty. Duše má se hrůzou chvěje – jak na novém Sinaji zákonů se věčných runy ne té desce mihají, jasněji než v pergameny, nežli v písma zlatých hvězd vepsána v ní mystická je nesmrtelná žití zvěst. Věčný život! Všecko hyne a přec – v jiném tvaru snad – dál vše žije, první úsvit na zemi co spící pad; skála, dub i klásek trávy, pel motýlích na křídlech stejně věčny – z dílny kosmu neztrácí se ani dech! Básníku, tvé sny že pouze moh by v jícen zhltit Čas? Pradávného moře stopy před mým zrakem září zas. Hrstka prášku z tebe k novým zárodům se rozletí, ale co jsi snil a cítil, dál též půjde v staletí. 20 Všecky sny tvé, dumy, touhy, jas tvůj čistý, nebeský, zachytí se z duše plaché navždy Písně na desky, hry i bouře, smích i bolest, moře toho vlnění, které nosíš ve svém nitru, celé na nich zkamení. Jak tu malá přízeň dneška? Co tu vztek a zloba zlých? Zbude snad, jak na tom tesu, několik jen čar a rýh, ale ještě po staletích v chvilce ticha nejvyšší nad nimi kdos jednou skloněn, moře šumět uslyší! 21