Skály útes hladký, šedý viděl jsem kdys před lety
a já na něj hleděl, hleděl jako v sochu zakletý:
na té hladké rovné ploše v obrovském tom kameni
jak na deskách Desatera divná zřel jsem znamení.
Kámen ten se nořil v moře, v šíré moře pravěku,
vlny jeho do něj bily v rozmaru i ve vzteku,
v hře a reji, když se nad ním dechem vznášel Neznámý,
pokrývaly jeho stěnu stříbrnými pěnami.
A to moře dávno zniklo – jak se nový rodil svět;
ale hladkém na kameni do dnes zbyl tu jeho sled;
stopy vln zřím, vlnobití táhlé, dlouhé linie,
a mně, jak když dávné moře před zraky se rozlije.
Slyším jeho hru a bouři, smích i šepot do svých dum,
kapradin, jež koruny své v oblaka pnou, slyším šum,
ještěr s křídly z vody leze, zježený a prohnutý,
z dálky slyšet klestí praskat, k moři táhnout mamuty.
Duše má se hrůzou chvěje – jak na novém Sinaji
zákonů se věčných runy ne té desce mihají,
jasněji než v pergameny, nežli v písma zlatých hvězd
vepsána v ní mystická je nesmrtelná žití zvěst.
Věčný život! Všecko hyne a přec – v jiném tvaru snad –
dál vše žije, první úsvit na zemi co spící pad;
skála, dub i klásek trávy, pel motýlích na křídlech
stejně věčny – z dílny kosmu neztrácí se ani dech!
Básníku, tvé sny že pouze moh by v jícen zhltit Čas?
Pradávného moře stopy před mým zrakem září zas.
Hrstka prášku z tebe k novým zárodům se rozletí,
ale co jsi snil a cítil, dál též půjde v staletí.
Všecky sny tvé, dumy, touhy, jas tvůj čistý, nebeský,
zachytí se z duše plaché navždy Písně na desky,
hry i bouře, smích i bolest, moře toho vlnění,
které nosíš ve svém nitru, celé na nich zkamení.
Jak tu malá přízeň dneška? Co tu vztek a zloba zlých?
Zbude snad, jak na tom tesu, několik jen čar a rýh,
ale ještě po staletích v chvilce ticha nejvyšší
nad nimi kdos jednou skloněn, moře šumět uslyší!