Ty opouštíš mne? Jak jen věřit tomu!
My tolik let šli spolu, ruku v ruce,
po květných nivách, v stínech starých stromů,
krb střehli, vichr kdy dul venku prudce,
a z víru světa toužili zas domů.
A byl vždy máj, nechť vichry lkaly, u mne,
a v mrazech růže vil jsem kolem čela,
v kraj snů mne nesly peruti tvé šumné,
tys dýchla v ránu, a již nebolela,
a králem s tebou byl jsem v chvíli dumné.
Mým snem jsi byla, hvězdou mého nebe,
rád dával jsem ti oběť krve svojí
a snášel zlobu, pohrdu, jež zebe,
když proti mně to zabouřilo v roji,
bych naposledy ztratil – také tebe?
Zda zalek zloby had tě, jenž se plazil,
či starost všední v hrdle zpěv ti dusí;
či krutý život s oblaků tě srazil,
blesk varyto tvé roztřísk náhle v kusy?
Ó, neodcházej!... vrať se ve svůj asyl!
Rci, vyplašena vřavou doby naší,
že odlétáš jen, holubičko bílá,
kams ku hvězdám, kde květy míru raší,
kde v křídla tvá se nová vlije síla,
a že se vrátíš, čistější a krašší!
Číš nedopita – škoda kapky jedné!
Můj krb tě volá – plam v něm dohasíná!
Já snil, že budeš andělem, jenž zvedne
mě jednou v svět, kde není bol ni vina...
Ó, zůstaň... smutno bez tebe, tmy ledné!