DECH VĚČNOSTI.
Mžik každý jak vlnou, již Věčnosti dech
nám přihání z dálky na života břeh;
ten pohladí měkce, než splynul a znik’,
ten pěnou nás zbrotí, jak had by to střík’.
Ten otřese duší, v sny skolébá ten,
ten urve nám všecko a odnáší plen,
co jiný – teď v povzdech to zazní, teď v smích –
ti nese, co chytil kde na cestách svých.
Já trosečník nejsem, bych na břehu stál
a na kořist čekal a pohlížel v dál,
svou duši jsem prodal již démonu dum
a ve snách jen hledím v rej vln těch a šum.
Mě nebolí dávno, co v hlubinu smet,
co ve klín mi sype – můj nezjasní hled;
já poslouchám zticha jen šum jich a hlas,
zda od břehů Věčnosti uslyším vzkaz.
38