„Pár holubů jsem koupil sobě nový,
je dlouho věznil, bych jim paměť splet,
pak pustil jsem je, a v mžik k sousedovi
mi odlétli v dál v starý domov zpět.
Však z rána ke mně vrátili se zpátky,
přes vrchy, lesy, dobrou přes míli;
věc prohlíd’ jsem: se svými holoubátky
se zobkali, je pilně krmili.
Pak odlétli a z rána přišli zase,
a tak to bylo potom každý den,
já být je nechal, nakázal své chase,
by odchod, příchod jich byl svoboden.“
Tak statkář ondy vyprávěl mi známý
při sklenkách, vína kde se rděla krev,
a šli jsme spat – se svými myšlénkami
já bděl však dál, se k hvězdám zahleděv.
Hle, tam můj domov, odkud holubice,
má duše sirá, na tu slétla zem
a kam zpět touží stále víc a více
z těch světů zde, kde vězeň pouhý jsem.
Cos hlasněj vždy a hlasněj ji tam volá
v tu ze snů dětských dobře známou říš,
a přijde den, kdy hlasu neodolá
dnes pevná ještě celly mojí mříž.
Tam odletím zpět ve svůj domov pravý,
leč, dítě moje, holubičko má,
ni tisíce mil let mě neunaví,
vím, slétnu zas tě chránit křídloma!
A co tak snil jsem, ve své záři chvějně
se třepetaly hvězdy nade mnou,
jak holubice ve třpytivém hejně
by snášely se nocí tajemnou...