SIESTA.
Křivolaká, bystrá říčka
starosti mi ve sny hýčká,
stíhám světel, stínů vděk,
klidný rybář myšlének.
Šťávná luka, modré chlumy,
topoly tak sladce šumí,
po vrbách se svlačce pnou
s hořkou vůní mandlovou.
Vlnky jak se lesknou, zlatí,
myšlénky mé v dál se tratí,
plynou s nimi, nevím sám,
o čem ještě přemítám.
Ušlápnuté květy v taji
duše se mi pozvedají,
zdá se mi, že tich a něm
na vše hledím modrým sklem.
63
Vše, co je, a bylo kdysi,
se zdáním se pravda mísí,
zvony, žití ruch a spěch
slyším už jen jako v snech.
Hvězdou každý svlačec bílý,
kytkou květů mrak, jenž pílí,
skráň mi stírá vítr svým
měkkým šátkem hedvábným...
64