Nic nevím jistě – jenom jako v snách
bych vše byl viděl – zvolna, zvolna jen
se rozpomínám... Byla bouřná noc,
a my jsme pluli mořem neznámým,
ach, odkud asi, k čemu as a kam?
Do našich plachet divý vítr dul
a vlny zvedal lodi k palubě,
jež třásla se a chvěla. Náhle však
se jedna vlna hrůzně vztyčila
jak příšera a splákla s paluby
vše, co tu živo. Tmavá mrákota
mě obešla, a když jsem procit, zřím:
sám na vlnách jsem, v dálce mizí loď.
A vlny bílé sem tam houpaly
mě v náruči a podávaly si
mě jedna druhé, stále dál a dál
a dál a dál, až vlna poslední
jak bělostných dvé paží vyhoupla
mě tvrdý na břeh. Tu jsem zaplakal,
a divní lidé – cizí – ujali
se dítěte, a u nich vyrost jsem,
jim otče – matko – říkal, měl je rád
i děti jejich, vždy však cítil jsem,
že jiný jsem než oni. Zamlklý,
když smáli se, jak nechápal bych nic,
jsem usmívat se musil častokrát,
že, všichni vážni, vzhlédli tázavě.
Z nich žádný tolik nemiloval noc,
jak já ji rád měl, žádný neslyšel,
s čím letí vítr a co vypráví
květ květu zticha v svitu měsíčním.
Je nelákala šerá lesní hloub,
kam jemný šum mě volal a kde v snech
jsem často klesl, pozorně pjal sluch,
zda zvěst, již práh jsem slyšet, uslyším.
Mně smávali se jen, mě tupili,
že jejich řádům zvyknout nemoh’ jsem,
a říkávali: Spadl s oblaků!
A tu jsem tedy oči k výši zved’
a zdálo se mi, že je poznávám,
to moře modré, jímž jsem kdysi plul,
to dálné, šíré moře blankytu,
kde oblak řasy jako hřbety vln
se bělaly. A jak tak jednou zas
do výše hledím, vidím pojednou,
jak tmavý mráček pluje mořem tím
vždy blíž, vždy blíž a nad ním obláčku
běl jako plachta svítí. „Moje loď!“
já vzkřikl hlasně, volal, mával jsem,
leč neviděli, neslyšeli mě,
a loď dál plula – odkud as a kam?
Však od té doby stále hledím výš
a čekám, čekám s pevnou nadějí,
že jednou přece zaslechne mě loď
neb spatří z dálky a že přistane,
by odvezla mě v domov ztracený.