Své lampě.
Nuž, lampo, sviť, dnes dlouho chceme bdíti!
myšlénekMyšlének hlavou honí se mi dav!
jižJiž v skráň to buší, v srdci se mi nítí
zas božský plamen hvězdám na pozdrav.
Jen sviť a záři, plaňme pospolu,
já samotář, ty družka mojí práce;
však uvidíš, jak ve tvém plápolu
se otevře mé duše kalich krátce!
Jak často juž jsi plála nad mou hlavou
a na skloněný čela mého pás,
co oblétalo záři tvoji smavou
motýlů nočních hejno, divných krás,
a nad mou duší plnou pohnutí
se nesli snové, holoubkové krotcí,
s tím tichým větrem čistých perutí
za krásných, hvězdných i za tmavých nocí.
15
Ty šťastné chvíle nesmírného vděku:
tou míru číší dotknout se svých úst
a nechat bouřit venku davů řeku,
jen v záři tvé a v samotě své růst:
a nechat venku vzteklé mrazy spět
a zimních větrů zoufanlivé vytí,
vše, co se věsí na tvých křídel vzlet!
Má lampo, sviť, dnes dlouho chceme bdíti!
V tom denním víru, vzpomenuv si na sny,
v tom vlnobití všedním, vmísen v dav,
já vídám plát tě jako maják spasný,
jenž ukazuje cestu ve přístav.
Nuž, domů, k tobě! Výše křídloma!
tamTam modré nebe nade mnou se sklene!
Já klesám k tobě, věrná lampo má,
jak na břeh jižní – ptáče zachráněné...
16