MEZI ČTYŘMI STĚNAMI.
[11]
Nálada.
Po dlouhou dobu jako mrtvý v hrobě
nic necítil jsem, jako kámen stuhlý
jsem srdce měl a oči jako uhly
bez žáru, k jiným lhostejný i k sobě.
Dnes cítím, jak cos puká v mojí hrudi
jak na řece, když pojednou led taje,
mně zdá sese, hudba z daleka že hraje
a ze spánku mne hlubokého budí.
Cos otřáslo a pohnulo se ve mně,
a cosi se tam vlní, kvete, zpívá.
Jak oko mé se na vše s láskou dívá
a soucitem a s požehnáním jemně!
Vše dojímá mne. Jiný svět je zase.
Vše ke mně mluví. Měkký jsem až dětsky.
Tak na harfě se chvějí struny všecky,
když z tmy ji táhne kdos po dlouhém čase.
[13]
Jsem jako dítě, jako pták jsem v houští.
Díš slovo, dvě – a již mám slzy v zraku.
Ať tekou jen! Tak z těžkých, dusných mraků
se blahodárný, tichý deštík spouští!
14
Své lampě.
Nuž, lampo, sviť, dnes dlouho chceme bdíti!
myšlénekMyšlének hlavou honí se mi dav!
jižJiž v skráň to buší, v srdci se mi nítí
zas božský plamen hvězdám na pozdrav.
Jen sviť a záři, plaňme pospolu,
já samotář, ty družka mojí práce;
však uvidíš, jak ve tvém plápolu
se otevře mé duše kalich krátce!
Jak často juž jsi plála nad mou hlavou
a na skloněný čela mého pás,
co oblétalo záři tvoji smavou
motýlů nočních hejno, divných krás,
a nad mou duší plnou pohnutí
se nesli snové, holoubkové krotcí,
s tím tichým větrem čistých perutí
za krásných, hvězdných i za tmavých nocí.
15
Ty šťastné chvíle nesmírného vděku:
tou míru číší dotknout se svých úst
a nechat bouřit venku davů řeku,
jen v záři tvé a v samotě své růst:
a nechat venku vzteklé mrazy spět
a zimních větrů zoufanlivé vytí,
vše, co se věsí na tvých křídel vzlet!
Má lampo, sviť, dnes dlouho chceme bdíti!
V tom denním víru, vzpomenuv si na sny,
v tom vlnobití všedním, vmísen v dav,
já vídám plát tě jako maják spasný,
jenž ukazuje cestu ve přístav.
Nuž, domů, k tobě! Výše křídloma!
tamTam modré nebe nade mnou se sklene!
Já klesám k tobě, věrná lampo má,
jak na břeh jižní – ptáče zachráněné...
16
Povídka svlačce.
Ten polní svlačec zkvetlý u stezky,
jež do polí se stáčí,
kdy na vše zářil úsměv nebeský,
mi pravil jako v pláči:
Květ nebo člověk, musíš oporu
tu míti v celém žití,
po níž bys tihl k nebi nahoru
a květy mohl víti.
Bys výš a výš se zvedal potichu,
chyt v den svůj zář i do sna,
by utkvěla i na tvém kalichu
ta štěstí krůpěj rosná.
Ó básníku, já neměl klas ni strom,
jak pláti čist a v nachu?
vizViz ušlápnutý list můj v kalu tom
a květy plné prachu!
17
Přijď lásko!
Přijď, lásko velká, ozař moje žití,
ty svatá, živá, před níž hlavu skláním,
jsem květ, jenž rosu nebeskou chce píti,
jsem mrtvý, přijď a zbuď mne pousmáním.
Přijď plamenná, přijď divoká, přijď slepá,
jak vír, jak proud, jenž vlnou o břeh šplíchá,
přijď jako jaro, které na úl klepá,
přijď tajným krokem, bázlivá a tichá.
Přijď s rolničkou a čtveračivým smíchem
jak dítě, které od úsvitu zpívá,
přijďpřijď, sladkou dumu ve svém oku tichém,
tak zamyšlená, roztoužená, snivá.
Přijď s blahem, které opíjí a mámí
jak víno, které ohněm do žil vtéká,
přijď s bolestí a mukou, se slzami,
jen přijď, ó přijď, mé srdce tě již čeká!
1886
18
Záhrobní sen.
Až vítr prach můj rozmete,
prach mého srdce šedý,
jí sním, že z něho vykvete
květ naposledy.
Ať vzkvete někde na louce,
kol ať je bor se tmící,
kam za ruce se vedouce,
jdou milující;milující.
Když západ ještě krvavý,
jak zraněn přehluboko,
a probírá se z únavy
hvězd vlídné oko!
On uvidí ten štíhlý květ
a uvidí jej ona,
ta květina se bude chvět
tak rudá, vonná.
19
Tak chvět se bude, jak se chví
nám srdce živé v těle,
když plné tuch a tajemství
a láskou vřelé.
On utrhne a podá ji
své dívce mladé mžikem,
ta zulíbá ji potají
svým sladkým rtíkem.
Mé srdce v květu zakletí,
jenž pukne plně,
ten večer bude ležeti
na dívčích ňader vlně.
20
Vítr.
Kdyby v co měl se změnit můj duch,
po mém až prachu nebude sled,
chtěl bych být větrem, přelétnout luh,
přelétnout hory, přelétnout svět.
Zdravý a bystrý letěl bych v dál,
k letu bych někde v skulinu hvízd’,
staré bych listí se stromů svál,
netknul se ptačích samotných hnizd.
Rozkoši divá vzmachu a sil,
potulek dlouhých, neznámých cest,
závratné výše, v které bych žil,
rozkoši letem zemí se nést!
Z jara bych vroucně od jihu dých’
v severní mlhy, mrazy a stín,
Bože, co tepla se křídel svých
zemi své chtěl bych složiti v klín!
21
Za léta spěl bych přes širou pláň,
kde by se vlnil zrající klas,
rodné bych zemi ovíval skráň,
nežli by úpal schladl a zhas’.
A kde bych dívku domácích krás
pod stromem spící za květu shléd’,
v koruně hrál bych, haluzí třás’,
až by ji pokryl napadlý květ.
Potom bych letěl, zvedal se, kles,
s rozmary mládí, překážce rád,
chtěl bych na starý borový les,
obrovskou harfu, bouřný zpěv hrát!
22
Sloky.
Po práci unaven jsem sám si vyšel v pole,
list šeptal v korunách a zrající klas dole,
a západ zhasínal a usínala země.
A jak tak v pochybách a v těžkých dumách tonu,
tím listů šuměním a měkkým hlasem zvonů
a tichem svátečním děl krásný večer ke mně:
Nech tíži záhad všech a pochyby nech žití,
hleď raděj, na nebi co zlatých hvězd se třpytí
a dole od rosy jak perlí se již tráva.
Svou duši otevři jen vlivu mojí síly
jak zem a všecko v ní: strom, zvíře i květ bílý
i ptáče potutelné, jež pod mým pláštěm spává.
23
Já od hvězd nesu mír a oddech tichý nesu,
sen vábný pod řasy a slavičí zpěv lesu,
svůj dech spoj s dechem mým – je teplý a je sladký! –
A vánek lahodný se dotknul mého čela,
jež bylo horoucí jak dílny výheň vřelá –
já cítil polibek jak od své dobré matky...
24
Příteli, když cestoval k moři.
Svou starosť nech a trudy teď
i pochyby, ty záhad děti,
a jako pták tak volný leť,
kdy z mlh a chladu od nás letí.
Je třeba jednou střásti prach,
zde stíny jsou a tam je zoře,
jdi ledovců zřít sníh a nach
a poslouchati rythmus moře!
Až uzříš hory nad hlavou,
jež s oblaky se bílé snoubí
s tou červánkovou záplavou,
snad ucítíš to v duše hloubí:
Že třeba výš i v dobách zlých,
vždy výše jít, jak hodno muže,
ať třeba spánky skryje sníh –
však příští čas v něj vetká růže.
25
Až uzříš znaven, uštván, chor,
jak moře hřmí a vlny pádí,
snad hne se v tobě starý vzdor
a stará síla jako v mládí.
A najdeš znova snahu žít
a bouřit, hřměti, duši plnou,
v vše, co je slabé, nízké, bít
a hrozit smělou slok svých vlnou.
Vše zři a prociť srdcem svým
a časem vzpomeň na svou zemi
i na mne, který v jizbě dlím
neb potloukám se ulicemi.
A přines mi z cest mušli jen,
již mohu dáti doma k uchu,
ať hučí mi v ně nudný den
a slyším moře – aspoň v duchu.
26
Dvě podobizny.
Kde píšu sám, na bílé stěně
dvě podobizny staré visí,
já zadívám se často denně
v své praprabáby vlídné rysy.
Ten její zrak jak byl as krásným!
Má bílý šat, jak sníh je ranný,
má bílý čepec s krajem řásným
a modrou stuhou ovázaný.
On, v tmavě modrém těsném fraku,
jejž v předu sněžný jabot zdobí,
má moudrosť stáří ve svém zraku
a u vlásenky cop své doby.
A jak se na ně dlouho dívám,
jak zázrakem když svět se mění,
o starých zpustlých parcích snívám
a šedé zámky vídám v snění.
27
Ty dvorné tance, hlučné plesy
a sochy, skříně vykládané
a hony, které hřměly v lesy,
a krby, v kterých oheň plane.
A v tiché síni, kam den svítí,
k své práci skloněn nad knih stohy,
pak slyším ještě dlouho zníti
a dlouho zpívat lesní rohy...
28
Kyvadlo.
Jednou tam a jednou sem
kyvadlo se mihá zlaté,
nestaví se, nepomate
věčně stálým pohybem.
Večer, z rána, k poledni,
v zimní noc, tu dlouhou celoucelou,
síně mé je duší bdělou,
v svátku den i ve všední.
V tiché noci v jizbě sám,
poslouchám je. Cos mne mučí,
vrhá pochyb do náručí,
zmítá mnou až k hlubinám.
Cos dí: Pravda! cosCos dí: Lež! –
Láska, štěstí! – Blud to samý –
Oblakem jen! – Hlubinami! –
Věčný život! – Zahyneš!
29
Jak by duše hodin těch
v prsou mojich byla skryta,
tak se to tam kývá, kmitá
ve záři a ve stínech.
Usnout, usnout raději!
Z hodin v tom to vážně bije,
ten, kdo spí, ten neslyší je,
ale já se zachvěji.
Cítím v samých pochybách,
že nám prchá život celý! –
Hodiny se odmlčely.
Došly. Klid jen kolem táh’...
30
Procházka v říjnu.
Jdu z rána v říjnu. Všeho v mhách
se obrys matný ztrácí;
to oponu svou podzim stáh,
by za ní skončil práci.
Teď mha se trhá. Slunce plam
ji zlatými rve spáry,
že visí už jen tu a tam
jak bílých krajek cáry.
A slunce vzplane posléze
na dlouhé hnědé pláně,
na vlhké cesty, na meze
a na zarudlé stráně.
Jdu z rána v říjnu. Kráčím v snech
tím leskem chladné záře,
těch vzpomínám, kdo v mládí dnech
šli šťastni od oltáře.
31
Těch manželů, jenž pili číš
i radostiradosti, i bolu
a suché mají líce již
jak list, jenž padá dolů.
Již noc vždy mají bezsennou
a lehnout si jdou záhy,
a jak si mládí vzpomenou,
jich zrak hned plný vláhy.
Těch manželů, jež shrbil věkvěk,
a kteří,kteří když se zbudí,
už ze zvyku si dají polibek
a necítí, jak studí.
32
Svému doutníku.
Jsem s tebou sám – tak často sám tu zbudu.
Jsi jak můj druh, jenž odhání mi nudu,
tak jasně pláš jak mlhou zraky vlčí,
a co kol nás, vše hluché je a mlčí.
A jak tvůj dým se šedomodrý vine,
svůj spřádám sen. A cesty vidím stinnéstinné,
a touhou hned jsa po venkově jatý,
už vidím, kouř jak modrý stoupá z chaty
a z polí dál, z ohníčku drobných dětí,
co praská klesť, jak vzhůru k nebi letí.
Tou dobou vždy jsme z toulky jeli domů –
všech vzpomínám – ve stínech starých stromů.
A kolem kol, klidnými pod nebesy,
kam padl hled, jak dým tvůj modré lesy...
33
Co slyším doma.
Padá sníh a mlha šedá,
pták sed’ žlabu na pokraji,
piští zimou. U souseda
malou rakev zatloukají.
Z ulice sem ruch zní pilný,
šum a hukot velkých davů,
z dola hrčí stroje dílny
jako voda podle splavu.
Nahoře si děvče zpívá
od úsvitu do večera,
hluboká i skotačivá
střídá se tu píseň sterá.
A ta píseň a ty rány,
pískot ptáka, hukot stroje
padá ke mně, zadumaný
jenž se tratím ve sny svoje.
34
Padá ke mně smutná, sladkásladká,
ze všeho se píseň slije
jako fragment, passage krátká
z nekonečné symfonie.
35
Den v listopadu.
Mha se již počíná příst,
střechy tak vlhké se lesknou,
na cestu pustou a tesknou
venku as padá teď list.
Od rána drobounce mží
s nebe, jež chladné a bílé,
usnul bys hlavu v dlaň schýle,
jak se tak smráká a tmí.
A v lidské tváři týž žal,
stín, který s čela nám nechce –
to je den, kdy se tak lehce
z života odchází v dál.
Přál bych si odejít spat
na věky takého za dne,
abych měl loučení snadné –
měl jsem kus záře – tak rád!
36
Melancholie oblaků.
V modrou se oblohu dívám,
hluboko stápím v ni zrak,
přes ni se obláčky šinou
sněžné a bělostné tak.
Dívám se, zvolna jak plynou,
plynou a tratí se již,
v duši se smutek mi vkrádá,
teskná a podivná tíž.
Zdá se mi, že to dav ptáků,
bílých že křídel to shluk,
která se ke slunci vznesla
nad zlatem polí a luk.
Zdá se mi: plachty to bílé,
které se na stěžních pnou
velikých, nádherných lodí
nesených tichou vln hrou.
37
Zdá se mi, snů že to vlídných
dětských a čistých je chvat,
hlavou když klidnou a spící
táhne jich bez konce řad.
Dívám se, zvolna jak plynou,
plynou a tratí se již,
v duši se smutek mi vkrádá,
teskná a podivná tíž.
Ptáci se ztratili v dáli,
lodi se rozbily tmou,
zticha sny prchají z duše,
obláčky mizí a jdou...
38
Jarní vody.
K potoku jdu lesem, jehož proudů stálý
hukot bylo slyšet z jara tichou dálí.
Slyším, jak to zpívá, slyším, jak to pádí
jako hymna vzdoru, síly, ducha, mládí.
Vzpomínám si ještě na let vody smělý,
jak ty vody v pěnách vřely, burácely,
valily se, hřměly tisícerým hromem,
blyskaly se duhou jarní záře lomem.
Obloukem se zvedly a ve chvilce příští
řítily se dolů v sněhobílé tříšti,
v nesčíslných kapkách. A zas vše se slívá,
jak když stádu ořů v letu vlaje hříva.
Rozlily se krajem a zas dále kvapí,
vše, co staré, vetché, do vln smetou slapy,
ve hlubinách pohřbí. A po kraji tichém
zní to jako síly jásáním a smíchem...
39
K potoku jdu lesem, venku slunce pálí.
Poslouchám. Jak ticho do hluboké dáli!
Jenom listí šeptá a tam zdola pouze
zapadanou roklí crnká vlna v strouze.
Poslouchám a slyším, hruď jak volně dýše,
jak mé srdce tluče poklidně a tiše,
ale ve snách slyším, jak se vody řítí –
chtěl bych ještě bouřit, chtěl bych ještě hřmíti!
40
Smutný večer.
Od svého otce mrtvoly jsem šel,
to bylo z jara, ale příliš záhy;
a večer byl a šeřil se a tměl,
a drobný sníh se sypal v ulic dráhy.
To bylo jaro! Místo květů sníh
a místo slunce těžká chladná mlhamlha,
a co má oko vzpláti v nadějích,
jen slzami se zalívá a vlhá.
Já šel jsem, šel, ne, potácel se dál,
kam, Bože, kam, kam bludný krok svůj vésti?...
kdesKdes kolovrátek živou píseň hrál,
a někdo kolem smál se, v srdci štěstí.
Dál, bolí to, a kdo můj slyší vzdech?
jakJak nezraněn tak žitím projdeš stěží!
aA nač ten celý shon a ruch a spěch,
když on tam doma klidně, tiše leží?!
41
A tmělo se i v duši mé vždy víc,
a svítilny, jež táhly se kol v dáli,
jak při pohřbu zář pochodní a svíc
mi v smutné mlze podvečerní plály.
42
Verše.
Mám jarní deštík rád,
ať padá jen, ať padá
na trávník, stromů řad,
ať padá také v lada;
ať padá na hřbitov
na nízký malý rov,
kde spí má láska mladá.
Já zatím poslouchám,
jak o dlažbu to zvoní,
když jako drahokam,
se krůpěj tříští o ni,
a cítím květy v něm,
jež zítra skryjí zem,
jichž dechem napřed voní.
43
Impromptu.
Zas mládne celý svět i s námi,
již kaštanů květ vzhůru ční,
jak bělavými svíčičkami
když plný stromek vánoční.
Pojď, mysleme si, že jím vskutku.
Hle, večer září padá sem,
snad klidnou chvíli v těžkém smutku
jak dárek pod ním naleznem!
44
Ulétla.
(B. Č.)
Když jsem tě houpal, ty krásné dítě,
v té vaší zahradě vonící,
nahoru, dolů, lehce a hbitě,
úsměv ti zlatý hrál po líci.
Smích tvůj byl prškou zlatého deště,
ty jsi se smávati uměla!
– Prosím vás výše, ještě a ještě,
až tam k těm korunám docela.
A já tě houpal bláhový dále –
kdybych byl vědět moh’ tenkráte,
že máš dvě bílé perutě malé
k většímu letu již rozpjaté!...
Zahrada spustla, list padá tiše,
houpačka prázdná visí tam...
Letělas někam výše a výše...
Dívám se slzami ku hvězdám.
45
Klidné sloky.
Když poprvé jsem z jara vyšel ven
a viděl trávník svěží,
já stěží
jsem odtrh’ oko jako okouzlen.
Po dlouhé zimě, jejíž mrazný chlad
až do té naší hrudi
tak studí,
tou zelení jsem podivně byl jat.
Tak život zklamav, odvyká nás hřmít
a chvět se v divoké touze,
a pouze
vždy méně přát si učí, méně chtít.
Co nestišilo, neskojilo dřív,
to pak nám stačí,
i k pláči
to pohne, nad čím byl kdo dříve zív’.
46
Jsme potom vdečni i za schladlý cit
a všeho toho málo,
co hřálo,
i za životživot, i za smrť, jež dá klid.
A jenom tak je možno zříti, v svět
jak opuštěn svou silou
a s bílou
se hlavou ještě pousmívá kmet.
47
MODERNÍ BALÁDY A ROMANCE.
[49]
Všední příběh.
Pták zpíval, smál se celý svět. –
Nad těžkou knihou klonil tvář;
řek’: Ještě trochu přemýšlet
a pak si vyjdu v zlatou zář.
A vzduch byl květu pln a čist
a paprsek tak lákal ven. –
Jen ještě stránku, ještě list,
dost dlouho trvá teplý den!
Zmlk’ pták a slunce úsměv has’,
však šerý stín tak náhle rost’. –
Teď ještě ne, teď není čas,
však za chvíli ho bude dost!
Vstal, jak by život znavil jej,
ven vyšel z domu svého vrat
a zachvěl se, když v obličej
mu zadul náhle mrazný chlad...
[51]
Druhá žena.
Jsou spolu již dvě celá dlouhá léta.
Svou krásu, mladosť přinesla mu věnem,
a přec jí štěstí dosud nerozkvétá,
spí láska jeho chladným pod kamenem,
kde leží pohrobena ta první jeho žena,
již nevzbudí už nižádná moc světa.
A ji to bolí, že tak jako dříve
té mrtvé patří více, než jí – živé.
Tak osten cítí v každém jeho slovu,
té mrtvé stín se mezi ně vždy staví,
on žije s ním a zpět jej volá z rovu,
ten svadlý květ, a nevidí ten smavý,
jenž kvete plný vůně – ach ne, již také stůně,
jak neviděl bys mladou choť, leč vdovu. –
Tak bez radosti, naděje a síly,
a jak dni táhnou, v smutku hlavu chýlí.
52
Dnes překvapí jej, jak se dívá v touze
na mrtvé obraz, kde jak byla mladá,
tak nevýslovně smutně a tak dlouze,
a zítra zcela ve vzpomínky padá,
to po čase vždy znova, když přijde ze hřbitova,
kam chodí sám a za večera pouze.
A ona věrná, oddaná a tichá,
ni slova nedí a jen v skrytu vzdychá.
A na hřbitov jde sama také jednou,
k své sokyně tam mrtvé hrobu kráčí,
a jak když vody lomí kůru lednou,
tak dlouho tichá, klesá v hořkém pláči:
Ty spi a noc měj sladkou, jsem tvému děcku matkou,
však nech mi lásku, slyšíš? pro mne bědnou!
a nech mi jej, nech úsměv jeho líce,
tys nemohla ho milovati více!
A on stál za ní. Zved’ ji skleslou v bolu
a za ruku ji vedl ze hřbitova;
to od svatby šli zase prvně spolu,
co myslí, neřek’, šli tak beze slovaslova.
Však jak se chvěje v muce, to cítila v své ruce
a horkou slzu spadlou na ni dolů
a nyní – stín se táh’ a cesty tměly –
v své ucítila ruce – potisk vřelý.
53
Zapadlým básníkům.
Vy, kdo jste jedenkrát miláčky byli davů
a zdobit růžemi si od nich dali hlavu
a pak jste zapadli a umlkli tak náhle,
jak v lesích tratí se ty zvuky rohů táhlé:
kde asi bloudíte, kde dlíte asi nyní,
zda v lásce žijete, neb čelo mrak vám stíní,
co jste, co zpíváte, zda vrátíte se znovu,
či jenom květy z vás na opuštěném rovu?
Já snívám, jeden z vás že dědil po svém strýci
a dvorec koupil si, kde blízko bor se tmící,
u říčky pěnivé, kde všecko zdravé vzduchem,
a město daleko s tím kolotem a ruchem.
Má žínku hezounkou a děti roztomilé,
je vážen sousedy a kvete v plné síle,
má svého šafáře, však sám se o vše stará,
je ve žních na poli a při setí je z jara.
Bez touhy po slávě tak žije, nebo básní
se zdá mu velikou, když žena, děti šťastni.
54
Leč přeci na večer v ty blahé, tiché chvílky,
kdy žena vložila již děti do postýlky,
se zas v něm síla hne jak míza v kmenu starém,
a píseň na rty juž mu stoupá, voní jarem
a zvoní pramenem a šumí snětí stromů,
že kdo ji hlasno čte, již nápěv zpívá k tomu,
neb hudba lahodná v ní samé juž je skrytá.
Ty písně venkova jen mladá žena čítá
a ve žních na poli, kde žnečky snopy váží,
jim učí básník sám, když u lidí je stráží.
Tak od úst k ústům jdou a kdo ví, kde se berou?
Jak přes noc na louce či pod haluzí šerou
by byly vyrostly, je plná jimi niva.
A brzo v okolí je každé dítě zpívá.
55
Nevěsta.
Závoj dlouhý bílý k zemi se až chýlí,
pod ním svítí bledý dívčí obličej.
Dole vozy hrčí... ještě jenom chvíli...
půjde pevně, jistě, děj se již co děj.
Malé ruce její nervosně se chvějí,
ale v obličeji není bolných tuch,
bledé její líce nepraví nic více,více
než: Je dokonáno! ostatníOstatní – suď Bůh!
Po probdělé noci, v které sotva zmoci
bolesť svoji mohla, slzy utišit,
kdy jí v loži hlava prasknout chtěla žhavá,
přišel mramorový, nepohnutý klid.
Časně ráno listy – lásky své sen čistý –
ovázané stuhou vrhla v plam a dým,
upomínku z plesu, denník, kytku vřesu
bez pláče a vzdechu položila k nim.
56
A teď, co chtí, koná – však to není ona,
ona je už mrtva, v popelu tam tlíc.
Umřela dnes ráno. Kdy kytice vonná
ve prach šedý klesla, nežila též víc.
Po velikém boji v malé síni svojí
nechává si tkáti věnec ve svůj vlas,
a co v bílý závoj zahalit se strojí,
upřeně se dívá svatý na obraz.
Světice tam spící – mrtvých úběl v líci –
na šíji má bílý zadrhnutý šlář. –
A jak hledí na ni, reflex odevzdání,
mučennický úsměv padá v dívky tvář...
57
Květinářka.
Od rána až do večera vázala, pletla.
Zde hyacinth – růže – zde pomněnky zas.
Dnes bál bude večer... té hudby a světla!
aA s květinou úbory, s květinou vlas!
Tak často se usmála potichu v díle.
Zde sněženky – hvozdík a – fial tu vděk.
To na svatbu kytice do ručky bílé,
jež od dneška sepjata pro celý věk.
A často jí ve práci ovlhly oči.
Zde astry – zde barvínek – immortell pár.
To na pohřeb věnec, jenž slzou se smočí,
ať bylo to dítě, ať mrtvý byl stár.
A myslila často, jak v světě to chodí.
Zde orchidej – erika – narcis a – rmen.
Ta kytice zpěvačce k nohám se hodí
a uvadne zítra jak sláva, jak sen.
58
A byla tu na světě širokém sama,
bez přítele jednoho do smutných chvíl,
tak hrála to života veliké drama,
však hrála je hrdinně, co měla sil.
Od rána až po večer vázala, pletla,
jí oči se leskly, však obličej bled’.
A uvadla – květina bez vláhy, světla –
a na rakev nikdo jí nehodil květ.
59
Z kanceláře.
Ten hodin zvuk tak tiká jen a tiká,
jen péro skřípne a zas kolem klid;
tak těžko se to při té práci zvyká,
kdy v prsou bouří ještě mladý cit.
I opře hlavu, zamyslí se chvíli
a vidí všecko, co tak míval rád:
procházky venku, kde duch v let se sílí,
a dívčí tváře, kouzlo promenad.
Hned přemlouvá se, že to dětská touha
a že tu musí každý jařmo nést,
však přec... ten stesk... a hodina je dlouhá,
teď čtvrtá bije – a než bude šest!
Co všecko chtěl, co sliboval vše sobě
za krásných nocí, za snů volných dob!
Teď? Jak tu ticho, ticho jako v hrobě!
A není-li to také jeho hrob?
60
Hrob mládí jeho, síly, ducha, vznětu
a jeho velkých do budoucna snů
a jeho písní, které v smělém letu
se nesly z duše za minulých dnů?
Snad ztratí vše. A rozhlédne se kolem:
tak mnohý chtěl as také výše jít
a teď tak vážně sedí nad svým stolem –
jak všech mu líto! – však on nesmí stlít!
Leč léta jdou, ne, léta rychle pádí,
a ptáče zpěvné zvykne na svou klec,
a bouřná dušeduše, nespoutaná v mládí,
ta zvyká též a dá se spoutat přec.
Co dál? Již málo. V úřad chodí denně
vždy zvolna, klidně kanceláře chef
a počítá a píše spokojeně
svá vyřízení stížností a slev.
A tehdy jen mu čela mrak se chytí,
když přijde hoch a chce tu z nouze psát.
Co? Literát? Ach, ti jsou roztržití!
A bručí do svých vousů: Literát!
61
Však vezme jej a kolem jeho stolu
pak často šine pohodlný krok
a mračí se, když opis sejme dolů
a nalezne – pár okřídlených slok.
62
Škola.
Hned u silnice stojí škola,
zahlédneš oknem lavic řad,
a ve vzpomínky hned to volá
a musíš dětství vzpomínat.
Tam, resedy kde v oknech kvetou,
je v učitele vidět byt,
a s živou silou dlouholetou
se obrázek už v paměť chyt’.
Je slyšet hovor, slyšet hlasy,
to ke klavíru otec sed’,
kol jeho hoch a dcerka asi,
a je to zkouška naposled.
A s dívčích malých rtíků stéká,
co oči hledí v lístek not,
do chrámu píseň vroucí, měkká
na svatodušní Boží hod.
63
Jí hlavou otec k taktu kývá,
neb ve klávesy právě sáh,
a hlas jak její zní a splývá,
se při hře ztrácí v myšlénkách.
A slyší hřměti potlesk davů
a vidí světel mnoho set
a na tu drahou dívčí hlavu
jak jarní pršku padat květ.
Však matce, která plete zticha.
jen zlatý úsměv tváří šleh’,
ta myslí, kdo as štěstí vdýchá
do bílých, čistých ňader těch.
Kdo zpěvné rtíky zlíbá časem,
a kolik roků proletí,
než kolébavku tímto hlasem
jí zpívat bude dítěti.
Dohrána píseň. Mušek váda
jen slyšet v oknech. Snivý šer
se do síně již zvolna vkrádá
a na zem tichý svatvečer...
64
Pensista.
To první jeho jest, jak vstane v dobu ranní,
že ptáky obslouží. Kus housky při snídaní
jim vždycky nechává a kousek cukru sladký.
A ptáci ráno vždy tak toužně hledí drátky,
zda již se objeví, a plesně křídly tlukou
a tíkají, když jíst jim vlastní dává rukou.
Jej váda jich a zpěv i koupání tak baví,
co zatím prázdní se ten koflík bílé kávy.
Pak, list-li dojde, čte. Nejvíc mu dcera psává,
jak muž ji miluje, jak šťastná je a zdráva,
a konec: „U tebe jsou stále myšlénky mé,
jen přijeď, přijeď už, pak víc tě nepustíme!“
Však on vždy otálí, jsou ještě krátce samisami,
a dokud vnoučátko mu dcera neoznámí,
chce žíti ještě sám. Co čeká na něj blaha!
Ze snů se probudiv, po holi svojí sahá,
jde na procházku ven a vůni květů loká.
Jej, který skřípot per jen slýchal, ptačí sloka
65
teď jímá do duše a v duchu sám se diví,
jak v šerém bureau svém to vydržel, když nivy
se květem šatily a slunce na ně plálo.
Jak po čtyřicet let o všem tom věděl málo!
Však dvakrát nahradí si všecko nyní za to,
po tváři mihati si nechá slunce zlato,
a v trávě krásný květ zrak často spoutá k zemi.
Rád chodí do parku vonnými alejemi
s tou děcka radostí a těžkým krokem kmeta;
on do vln jezírka tu rybám drobty metá,
jak přijdou, číhaječíhaje, a najdou stravy vkrátku.
Pak někde usedne si v stínu na sedátku,
tu čítá noviny, kde nejvíce ho baví,
kdo v službě povýšil, a potom bez únavy
jde zpátky domů zas, vždy spokojen se tváře.
Však druha potká-li kdy svého z kanceláře,
hned s ním se zastaví a barvy vezme živé,
by jemu vylíčil, jak teď je mu a jak dříve
mu bylo v poutu tom, kde duše mře a tichne.
A v duchu radosť má, když soudruh zticha vzdychne.
66
Slavík.
V dnech léta, kdy žhne slunce žár,
kol chrámu když jdem’ po ulici,
vždy ovane chlad jeho líci
a zve tě vejít na chvíl pár.
Tak také bylo. A on vstoup’.
Ten chrám byl velký, dlouhý, stmělý,
a varhany tam z hloubky zněly,
a k oknům táh’ se dýmu sloup.
Tam monstrance plál zlatý jas,
a kmital plamen žlutých svící,
hned roztoužen, hned jásající
zněl chrámem s kůru sladký hlas.
A hlas ten byl tak měkký, čist,
a tolik citu se v něm chvělo,
že dojat přejel zrak a čelo
a zachvěl se jak stromu list.
67
A hlas ten nutil hledat jej
na vysokém a stmělém kůru,
a jak tak zvedl zraky vzhůru,
zřel dívčí bledý obličej.
Tak uviděl ji první den
a pak jen musil myslit na ni
a úsměv, pozdrav, stopování –
ni v chodu lásky není změn!
Chyt’ v proud jej lásky prudký vír.
Vždy provázel ji, kdy šla z hodin,
jež měla v městě u pár rodin,
to ve zpěvu a na klavír.
A chodíval i za ní v chrám
a bloudívali potom spolu:
dva květy na jediném stvolu,
dvě děti, jež spjal osud k hrám.
Jen v nadějích a lásky snách
a její mukách žili oba –
coCo kolej! aA co zkoušek doba!
Čas na to neměl v myšlénkách.
68
Tou dobou na vsi v klínu hor
se těšívalo srdce matky,
že záhy sen se splní sladký,
plod práce její, bídy vzdor.
Však někdy přec se zdálo jí,
že doba to již dlouhá, dlouhá,
a psala, psala, jedna touha,
a snad že syn ji spokojí.
Vždy uspokojil – tak málo slov
mu stačívalo vřelých tady,
že dříve ne, až doktor mladý
se navrátí pod rodný krov.
Pak míval zase dlouho klid,
a šlo to dál, jen srdce vadlo
tam v horách – a ji pro divadlo
dal někdo v zpěvu vycvičit.
Sen slávy a sen lásky s ním,
sta růží padá, rukou kyne,
a oni spolu – všecko jiné
je proti tomu prázdný dým!
69
Byl první výstup. Potom zas
vždy u divadla čekal na ni,
o lásce mluvil bez ustání –
ji těšil šperk a věnce, kvas.
A usmála se ze zvyku,
a Bůh ví, na co myslila si,
když chválil její hlas a vlasy
a říkal jí: můj slavíku!
A před divadlem kdys jak stál,
zřel ekypáž, kde v oknech clona,
a s pánem kýms tam vklouzla ona,
a kočár letěl mlhou v dál...
On vrhnout chtěl se pod kola
a chytil hlavu, jak šílí,
pak za vozem lét’, co měl síly,
a myslil, že ho zavolá.
A bloudil městem celou noc
a domů šel, kdy den se zlatil,
teď viděl všecko, co s ní ztratil,
i proklel navždy její moc.
70
Své matky vzpomněl a svých let
a plakal, plakal v muky žáru,
pak vzpomněl, kterak u kočáru
ta dvířka bouchla, zaťal ret.
Vše proklel, hlas i ozvěnu,
již budil, slávu, potlesk davůdavů,
a v zoufalosti horkou hlavu
si rozbiti chtěl o stěnu.
Však potom našel trochu knih,
jež ve prachu léta dlely,
a s pevnou vůlí po den celý
se nořil v práci, něm a tich.
Sám divil se, že tolik sil
mu po té noci ještě zbylo. –
A šel pak, hodin šest kdy bilo,
by v divadlo ji provodil...
71
Herečka.
Mne volali ve světel sterých lesku,
k mým nohám ze všad pršel růží květ,
otřásal vzduch se kolem od potlesku,
jenž sotva klesl, zas a zas se zved’ –
já prchla v tichý koutek svojí šatny,
kam únava mne vždycky zahání,
myšlének proud se v hlavu hrnul chvatný,
a čelo zvolna padlo do dlaní...
O čem jsem snila? Ne o svojí slávě,
ten zvuk tak příliš brzo sevšední,
ne o závisti družek, ježto právě
snad tupily můj výkon poslední;
jen malý obraz vstal mi před očima,
však jaká poesie zářivá!
že cítila jsem, jak se srdce zima
tím jeho milým teplem zahřívá.
72
Prosťounká jizba, jakých na sta všady,
však mír ty stěny zlatí kolkolem,
večír se dívá oknem, a muž mladý
rozsvítil bílou lampu nad stolem,
k své ženě slíčné klesl do lenošky
a knihu vzal, jež jeho záliba,
předčítá nahlas, ona hybem nožky
své mladé štěstí zvolna kolíbá...
Obrázek všední, prostý neskonale,
snad bez kouzla je všeho nejedněm,
kdo mřel však po něm jenom v touhy pale,
co krásy vidí, cítí tepla v něm!
jejJej prožiti jsem přávala si jednou,
jen taký večer, Bože, jediný,
zaň dám tu slávy celou záři lednou,
ten jména lesk a všecky vavříny!
A obraz roztál v mlze, vystoup’ jiný,
ta známá mi, tak drahá postava...
Proč srdce dobré, v kterém není viny,
se cizí vůlí vésti nechává,
proč neřeklo: Též já mám svoje práva,
jež nedám sobě nikým vyrvati?!
Ó, zas ta rána pálí jako žhavá,
a potácím se v bolu závrati!
73
Zda tesknit smím? Jsem přec tím lehkým tvorem,
jak řeči denně v sluch se dostanou,
s tím jasným, slzou nezkaleným zorem,
leč na prknech, tou chytře vylhanou,
jejž neporaní ostré bolu ostny,
jenž jako motýl pestrý v podletí
ten těkavý svůj život bezstarostný
jen v plesu, tanci, zpěvu proletí.
To kletba umění, že vidí pro ně
jen masku svět vždy mojí na tváři!
Zda svěřit se? aA komu v lidstva shoně,
když slovu víru dát se nezdaří?
Ó, nevěřil by nikdo slzí toku
a nejvýš někdo pomyslil by snad:
Hle, cuknutí rtu a ta bolesť v oku,
ten těžký vzdech – zná vskutku živě hrát!
74
Bálové šaty.
Co platno, kol že všecko dřímá,
a mdlobou, světlem slábne zrak,
že v jizbě chudobné tak zima
a v jejím srdci právě tak,
když chtějí – ó, klatý
ten úkol a chvaty! –
mít zítra ty bílé, bálové šaty.
Od rána k noci, z noci ke dnu
pro radosť jiných neznat klid
a sama nemít krůpěj jednu
své srdce zpráhlé ovlažit!
Zrak vidí sál zlatý,
je hudbou sluch jatý...
tím vinny ty bílé, bálové šaty.
75
A nepomyslí zítra v letu
si tance dívka, plná stuh,
až bude chválit toilettu
jí pochlebníků hladkých kruh,
k ní půvabem vzňatý,
co slz padlo na ty
tak lehké a bílé, bálové šaty!
76
Pole.
Svá pole rád měl jako otec dítě,
a pole byla co rok plna klasů,
skřivánčích hnizd a trylků na úsvitě
a měkkých vln a šepotavých hlasů.
Tu přišli z města, měřili a psali
a řekli: Dráha půjde přes to pole!
Pak naposled on požínal klas zralý,
skřivánek zvonil ve výši, srp dole.
Ta krásná, žírná role jeho stará!
Však konečně – svět širý je a velký
a štěstí všude. Táhli dál a z jara
ryl jinde skráně země, živitelky.
Snad přívaly, snad bouře byly vinny,
snad že již netáh’ brázdu na své pláni,
již oral děd, kde trpěl, doufal v syny,
on na těch polích neměl požehnání.
77
Tak prodal všecko: pole, koně, pluhy,
čas hospodu měl a zas kupčil chvíli,
vždy jako kletba nezdar jen a dluhy,
a za ten čas jak jeho vlas byl bílý!
Pak počalo se tmíti v jeho hlavě
a počlo stýskat po tom rodném poli.
To pole mít – a mrak mu blyskl žhavě –
to nestál by tu o žebrácké holi!
A zřel je s klasů plných hravou vlnou,
skřivánčím zpěvem, tichým slunce leskem.
A vzal svou hůl a šel. Měl duši plnou
a zdálo se mu, mřít že musí steskem.
A tam, kde šuměl klas a chrpa kvetla,
teď kolej šla a na sta vlaků hřmělo.
Tam pad’, tam kles’... Slyš, hvizd, hle rudá světla!
A vlak již supěl dál přes lidské tělo...
78
Dobrák.
Když do škol chodil, vzdychl kantor starý
si nad tou jeho hlavou častokráte;
však že mu Pánbůh nedal do ní dary,
zas dal mu srdce – a to bylo zlaté!
A že pak zlato nejměkčím je kovem,
jak dítě měkký byl i ku ptáčeti,
žil v míru rád a neublížil slovem
a kmotrem stál už ve vsi tuctu dětí.
Měl pěkné bydlo, statek po svém otci,
sám vzdělával jej k úmoru a pádu,
vždy časně vstával, pozdě lehal k noci
a se svou ženou neměl nikdy vádu.
Žebrák měl u nich volné dvéře vždycky,
a sedlák slzel v svátek při kázání,
k čeládce vlídný, štědrý byl a lidský,
on zahřímá – a úsměvu již brání.
79
Když o vše přišli sestra s jeho svakemsvakem,
i s dětmi je vzal k sobě. Pak i děcko
si bratra přived’ z pohřbu s vlhkým zrakem
a pracoval a živil na svém všecko.
Tak na tom statku rostly zvolna dluhy,
nechť hospodář měl mozolnaté ruce.
No, potěš Bůh, kdo život nese tuhý! –
Dnes do vsi přišla z města exekuce.
80
V sváteční odpůldne.
Blíž okna šije... Ticho je v domě,
a pod rukou hbitou roste jí dílo.
Tu s jediným děckem žije tak skromně,
a ono jí vším, co v světě jí zbylo;
jen o ně se bojí, o ně se stará,
však nyní to poupě pozdního jara,
kdy umřela dávno pro celý svět,
jí začíná vadnout a churavět.
Je odpůldne svátku. Všechno je z města,
ven každý jde v pole za chmurné brány,
ó, douškou teď voní každá as cesta,
a zeleným mechem lesy jsou stlány!
Tam z prvního patra jeli do lázní,
a každý den byty kolem se prázdní,
jen ona vždy k práci zavřena v kout,
si nemůže ani oddechnout.
81
Což ona! všakVšak dítě, co den je bledšíbledší,
a bylo tak čilé, veselé přeci,
však nyní tak smutné, bez zpěvu, řeči,
ba zrovna jak ptáče v zavřené kleci;
to pobledlé líce, ta zapadlá očka –
ó Bože můj, čeho ještě se dočká?!
snadSnad že jí to dítě k sobě chceš vzít,
pak ona též nechce ani žít.
Zas od práce zraky k dítěti zvedla,
to na zemi hrá si s dřevěnou pannou,
zas lekla se, jak ta tvářička zbledlá,
a na ruce s očí slzy jí kanou;
a hodila náhle stranou vší prací,
zde tím jenom chléb, však dítě tam ztrácí,
co bez děcka s chlebem, s děckem co hlad? –
„Pojď, půjdeme aspoň v městský sad!“
82
Po roce.
Vždy ruku měla chladnou jako led,
však za to v oku zimničně to plálo.
Síň s papouškem a klavír byl jí svět
a pro budoucnosť přála si tak málo.
A do rakve svou položila hlavu
na místo na hruď drahého jí muže,
již přes rok dřímá v dusném hrobním tmavu
a nad ní kvetou plné, bílé růže.
A neotvírá nikdo klavír její,
kde hrávala své dlouhé fantasie,
kdy večer byl a v stíny, jež se chvějí,
měsíce svit se zamodralý lije.
On zapomněl a k svatbě jede nyní,
slyš, ulicí hřmět řady vozů kola;
cos jako když si vzdychne v její síni,
a papoušek ji jménem stále volá...
83
Ladiči.
Dva pian ladiče já potkám vždycky z rána,
od svého dětství už ty postavy dvě znám,
kdy ještě sedala má sestra u piana,
ti starci sehnutí též chodívali k nám.
Jdou zvolna pospolu a pod paží se vedou
do práce společné z malého domu vrat,
ten jeden navždy zrak má zakryt clonou šedou,
že bratra nevidí se klidně usmívat.
Tak půjdou v poledne a večer domů zpátky,
dvě duše smířené se vším, co dává den,
jež mají pro sebe jen neděle a svátky,
kdy slavně otevře se Liszt a Beethowen.
A čítám v tváři jim a dí mi vrásek runy,
jak jeden druhému svůj obětoval věk,
jak šťastni! dovedli svých srdcí jemné struny
tón jeden naladit na píseň vzpomínek.
84
Ó tichý soulade a duše hudbo svatá!
ti mohou klidně zřít, jak bělí se jim vlas,
jak za večerem den a za dnem večer chvátá,
a jak jde noc, jde mha, sníh padá, vane mráz.
85
OD JARA DO ZIMY.
[87]
Stromy.
Ty naše stromy podle cest
zřím rád se halit v list a kvést.
V tom listí krouží jejich krev
a jeho šum je jejich zpěv.
A mnohý, kdo jde kolem teď,
jim rve ten list a láme sněť.
A strom? jenJen vzdychne, v jara čas
je zelený a svěží zas.
Zář na listí, list na větvích,
by ti, kdo jdou, šli stínem jich.
[89]
Podjaří.
Není to jaro, co snesla noc vlahá,
dosud květ nenajdeš, země je nahá;
něco však děje se v poli a po lese,
cítíš a slyšíš to – k srdci to sahá;
dole tu na zemi, nahoře v mraku,
slov není pro to, jak zticha to roste
v srdci i ve vzduchu, ukryto zraku,
je to tak velké a zase tak prosté!
Praskot a hukot to hlubokých zřídel,
šumot to tajemný neznámých křídel,
či to jen vanutí duše tvé perutí,
jak chce do vysokých, dalekých sídel?
Poupata na stromě, poupata v duši,
listy sil omládlých, mízy a šťávy –
za každým celý svět jarní se tuší –
buďte mi zdrávy, buďte mi zdrávy!
90
Vlažná noc jediná – stačí tak málo,
aby vše propuklo, vyznělo, vzplálo
do písně, do jasu, v květy a do klasu,
aby to bylo vše, co se ti zdálo.
Nad hlavou mrak se ti přehání temně
a hned zas modra kus – oko snad boží,
pod nohou jak když se zachvívá země,
nevěsta vedená k čistému loži.
91
Jarní větry.
Jarní větry dují. Je to teplý van,
jak když anděl letí od nebeských bran,
a kam proudí a kam letí na řece i holé sněti,
z kořenů to mládne, puká se všech stran.
Odkud, větry, jdete, kdo vás poslal k nám
probudit kde koho, vyrvat mrákotám,
kdo jen budí vaše hnutí a kdo v před vás letět nutínutí,
když vás douti slyším, u sebe se ptám.
Sním, že nejste více,více nežli křídel vzruch
nesčíslných ptáků, kteří dělí vzduch,
kteří se už zvedli v dálidáli, a jak křídlem zamávali,
přihnali dech jihu vlažný v zamlžený luh.
92
Krajina u řeky.
Zřím údol širý. V dlouhém jeho pruhu
se táhne řeka v stromoví a luhu,
pak v dáli blyskne v náhlém polokruhu.
Ni nezašumínezašumí, ani nezašplíchá,
jak jedna plocha, jako pole lícha
jen plyne velká, zářící a tichá.
Oblázků plný břeh je, pískem zlatý;
tu čeká prám, u vrby silné paty
je řetězem spjat, jenž je rezovatý.
A v řeku patří nebe mléčně bílé,
zříš ku hladině schýlen, každé chvíle
jak zlatý oblak letí po něm, píle.
93
V ní strom se zhlíží, ztracen v jarní dumu,
pak pták, jenž vzletí v křídel svojich šumu,
a dlouhé hřbety fialových chlumů.
A s protějšího břehu mladá žena,
jež s podkasanou sukní po kolena,
ve proudu máchá prádlo, nachýlena.
94
Píseň.
Kam do daleka shlédnu,
zřím zemi louku jednu,
v modř vylét’ skřivan jásat,
a v houští hvízdá kos.
I na hruď mou již klepá
ta vesna vlídná, lepá:
Již čas je, abys, hochu,
též o mně zapěl cos.
Já zpívám: Věř, ó, země,
že závisť budíš ve mně,
že jaro každým rokem
se k tobě vrací zas.
A nám jen jedenkráte
v hruď šlehne světlo zlaté,
jen jednou vítat smíme
ten lásky, růží čas.
95
Jen jednou, jednou pouze
být šťastni v mládí, v touze,
mít illuse a snění
a míti žár a květ.
Pak chléb svůj v slzách jísti
a vidět padat listí
a vidět květy vadnout
a odlétati vzlet!
Nuž teď, kdy kvetou lesy,
ať aspoň vzpomene si
své vesny každý, vášně
ať všední podřímnou.
Ó, vzpomeň každý na sny,
věk dětství svého krásný
a obětuj mu úsměv
neb slzu upřímnou!
96
Má zlatá krajino...
Panu Arn. Hainzovi.
Oh, vidím, vidím v dál... Brd pásmo v obzor splývá,
zřím údol široký, jak v bocích jimi spjat,
ten zpola lysý vrch, jenž do dáli se dívá
na lány, na vísky, kde topolů ční řad.
Dvůr bílý u lesa a kostel v parku stínu,
ty staré stromy v něm a u rozcestí kříž,
tu cestu vzhůru v les k svatému Antonínu,
tu alej lipovou a rybníků hlať blíž.
Má zlatá krajino, ó, krajino má drahá,
jak oči přimhouřit a nevidět tě v snách
s tím prostým půvabem, jenž ale v duši sahá
a píseň jímavou hrá jeho na strunách?
S tím slunným úsměvem, jenž nade vše ti sluší,
s tím zvoucím hlasem tvým, jenž do zvonů se slil,
kdy zas tě uvidím, kdy probudím si v duši
vzpomínky na dětství a kouzlo šťastných chvíl.
97
To všecko prchlo již. Ať vinni jsme tím sami,
ať světa trpký řád, že záhy, záhy tak,
co zbývá jiného než jíti myšlénkami,
jen snem se vrátit zpět, jak v staré hnízdo pták.
Ach, ano, jako pták jsem, krajino má lepá,
vždy k tobě zalétal, do vlídných loktů tvých,
jenž skřehlý, znavený nám v světlá okna klepá,
kdy jaro má tu býtbýt, a je tu ještě sníh.
Buď zdráva, žehnána, ať jako moře slívá
se setba tvojich niv a lučin tvojich květ:
tvou jen to zásluhou, že ptáče dosud zpívá
a volný, vysoký že v dálku měří let!
98
Píseň.
Na poli mladé vlní se klasy,
na lukách květů duhový jas,
vzpomínám na smutné podzimní časy,
myslím si všecko zpátky zas.
Hluboké brázdy jako ty vrásky,
v které bol lidský na čelo vryt’;
kdo nezná bolesť, nepozná lásky,
nepozná štěstí, ani klid.
Ale že v hloubi trpěla země,
vidí dnes jaro šťastný tvůj hled;
v bouři strom roste, pozvedá témě -
trp, abys rostl, abys kvet’!
99
Čtenářka.
Své sestře Anně.
Za bílým domem zahrada
tak plná písní, plná záře,
co květů jen tam napadá
teď trávy na polštáře!
Na lávku tam si sedla teď
pod kvetoucími kři a stromy,
a zdálo se, ta nad ní sněť
že pod květem se zlomí.
Půl děcka měla nevinnu
a zpola půvab mladé dámy
a oči měla ve stínu
kloboučku z bílé slámy.
A do knihy jí padal zrak,
kde mnohou sladkou sloku četla,
co nad hlavou jí zpíval pták
a stará hruše kvetla.
100
Co na cestu kol paprsek
se prosmyk’ skrze korun stropy,
jak byl by její nožky vděk
tu zlaté nechal stopy.
Pak spouští v dlaň svou hlavu, sníc,
a bílý oblak v letu stihá
a neví, co ji vábí víc,
zda jaro nebo kniha.
Ó, básníku, ty samotář,
sám nevíš ani, vězeň cely,
jak často pták a květ a zář
se s tebou o zdar dělí!
101
Sluneční paprslek
Sluneční paprslek, jak by se bál,
plíží se podlahou do jizby dál.
Jakoby po špičkách do síně vtáh’
po šeru, po chladu, po zimách.
Sluneční paprsku, šlehni mi v hruď,
co mi tam umřelo, zase mi zbuď!
Co jsem kdy miloval, co jsem měl rád,
zahřej a zadýchej, nech mi to vzplát!
Cesty jsi vyzlatil, mhy strhal teď,
květem jsi obalil prastarou sněť.
Venku je jaro a děti jdou k hrám –
což mám být na světě smutný dnes sám?
102
Jarní melodie.
V zahradě zpívají kosi,
přes cestu paprsky jdou,
tak vábného, sladkého cosi
dnes táhne duší mou.
Je to dnů jasnějších tucha?
čarujeČaruje jarní to den?
snadSnad naděje, větev když suchá
zas puky tlačí ven.
Já nevím. Je to tak milé,
jak z dětství to vzpomínka je,
jak do tiché večerní chvíle
když hudba zahraje.
Je to jak nápěvu slova,
co dítě znal jsem je pět,
a dneska mne napadla znova –
po dlouhé řadě let...
103
Láska v lese.
Jako tvůj krůček drobný a němý
jaro jde potichu lesem,
my dva však nechcem’ závidět zemi,
jaro v své duši si nesem’.
Viz jen ty ptáky! Slyšíš je pěti?
známeZnáme tu písně jich látku!
naNa konec všeho na pružné sněti
hnízdo se objeví v krátku.
Jako my lásku mají i oni,
je to tak krásné a prosté,
proto pták zpívá, proto květ voní,
proto vše září a roste!
Život je velký, širý a dlouhý,
paprsk v něm štěstí je ryzí,
mnohý v něm padá bez cíle touhy,
bloudí a padá a mizí.
104
A ty skloň hlavu k hrudi, jež dme se,
opři se, duše má, o mě –
my jsme se našli v života lese,
ptáci dva na jednom stromě.
105
Topoly.
Jak rád mám topoly! Cos výš a výš je láká
nad hroudu, v které tkví, nad země rmut a prach,
blíž k slunci, ku hvězdám, v říš vichřice i ptáka,
do bílých oblaků, v červánků žhoucí nach.
Mám rád je u cesty, jež běží rovna stolu,
co padá přes ni stín těch dlouhých alejí,
jak stříbrem políval by kdos je s hora dolů,
když větry letí kol a list jim rozchvějí.
Však ještě raději, když naše vísky střeží,
jak obr nepohnut by nad ní hlídkou stál,
nad nízkou chatrčí i nad kostelní věžívěží,
a přímý, vysoký se díval v modrou dál.
Je léto a je žár, tam dole všecko zprahlé,
jak v kapkách žhavý kov by padal od nebes,
pak z dálky zahřímá a tmí a tmí se náhle...
Pod štíhlým topolem se bělá klidná ves.
106
Snad ví, že hlídá ji, ta malá každá chýže,
že ti, kdo pod ním tu, jsou dobře ukryti;
a než by pustil děs a zlobu nebes níže,
že raděj’ padne sám a blesky zachytí!
107
Večerní obraz.
Tak mezi prací, kdy se den už sklání,
na krásný večer na venkovské pláni
se vzpomíná tak rádo:
Z luk vstává vůně, stín pad’ na vesnici,
a s štěkotem psa ovčák kulhající
zpět k dvoru žene stádo.
Za blízký bor se zvolna slunce níží.
Červánek svit’ přes cesty, okna chýží
a luka, jež se kosí;
s kočárem panským koní pár trysk’ plavý,
a prach se zved’ jak oblak celý žhavý,
v němž blýskají kol osy.
Za nízkým domkem, nad nímž voní lípa,
je slyšet hovor. Starý rumpál skřípá,
jak řetěz na se stáčí.
Před vrátky sedí dívka v tichém vánku.
Je hluchoněmá. Hledí do červánků
a je jí náhle k pláči...
108
Letní noc.
Níž, níž a níž jak nebe když se kloní.
Pták dřímá, mlčí. Květ tak prudce voní.
Jak velké perly leží rosa v listí,
a hvězdy jak když slzí a se čistí.
Je noc a není. Tichem noc, den světlem.
Strom stíny hází po trávníku zkvetlém,
však v koruně, jak měsíc na ni kane,
má listí jako sněhem posypané.
Šum křídel slyším. Do tmy netopýři,
jak luny jas je leká, kolem víří.
A dál jde noc tak modravá a tichá,
že slyšet mníš, jak zem tak klidně dýchá.
Jsem jako na dně v ticha velkém moři.
A vidím, keř jak světluškami hoříhoří,
a čekám jen, jak dítě všemu věře,
že promluví Bůh z plamenného keře.
109
Brdy.
Z všech hor, co jsem jich zřel, mám nejraději Brdy.
Domácí půvab má jich táhlý, dlouhý hřbet;
ne imposantní výš, ne skalin vrchol tvrdý,
leč jakýs poklidný a přívětivý vzhled
mne lákal vždycky k nim, v ten šerý jejich bor,
jenž v moře jediné se po jich délce slívá
a kde ti nad hlavou jak duše těchto hor
to zticha zašumí a jako do snů zpívá.
Jím často chodil jsem a bloudil v zamyšlení,
co venku do prachu vše deptal slunce žár,
tu stihal po listí jsem zlatící zář denní
a pod strom lehl si, jenž zraněn byl a stár,
a lačně naslouchal té hudbě, kterou les
u směsi nesčetné všech různých zvuků tají:
šum táhlý, praskání a bzukot, ptačí ples
a měkké zvonce krav, jež pásly se kdes v taji.
110
Pak výše stoupal jsem až na hor samých čela
po úzkých pěšinách, jež zelený mech stlal,
k mnohému vrcholu, kde v půlkruhu se bělá
z dob dávných, pravěkých už porozpadlý val,
zkad dálných vyhlídek se otevírá vděk,
kde kámen obrostlý je metlicí a travou,
zde dlouho seděl jsem a zapadlý již věk
jsem nechal táhnouti a kroužit nad svou hlavou.
Tu ve snách viděl jsem, jak na ten vrchol strmý
jde, vážně zahalen jsa v kože, mužů dav,
jak starým bohům svým sem v oběť nesou krmi
a slunci klaní se a pějí na pozdrav.
Však divý nepřítel jim v žírné kraje pad’
jim stáda, ženy krást a pálit jejich chaty.
Vše prchá na valy, již nad hlavou je mlat,
a k nebi vysoko už oheň šlehá zlatý.
Teď – klid tu hluboký, leč houkne-li kde zbraň,
již plamen nešlehá, by zvěsť byl vrchům hradním,
teď jenom s vrcholku se dívá lesem laň
a rudý červánek jen večer plane nad ním;
a kouř-li vine se ztad ještě k nebi výš,
to dým je milířů, kde starý uhlíř stojí,
a jak už s lesy srost’, má blízko malou chýž,
jen z kmenů sbita je a přikryta je chvojí.
111
Teď v kraje poklidné se díváte, mé hory,
od rána po večer: na říček světlý pruh,
na vísky s topoly a na cesty a dvory,
zkad volů spřežení jde zvolna, vlekouc pluh;
na lány úrodné, kde zavlní se klas
a radosť oráče zní ve skřivánčím hlase,
v ohníčky na mezích, kdy podzimní jde čas
a stádo po lukách se za večera pase.
Jak žírný, krásný kraj! Zde ruce spínáš maně
s tou tichou modlitbou, jež sama stoupá v ret
a odtud, nebi blíž, hned k nebes letí bráně,
by v slunci hřál se jen a šťasten, plál a kvet;
by píseň radosti se ozývala v něm
a v brázdách starých ran mu vzešlo činů sémě.
A vy, ó hory mé, až bouř poletí sem,
ji vždycky rozražte o lesné svoje témě.
112
Večer po žních.
Je po žních večer. Slunce padá v lomu,
a ze statku jdou krávy k vodě píti,
a nad rybníkem a nad vršky stromů,
jak ještě světlo, měsíc mdle jen svítí.
Teď rythmus cepů zavzněl naposledy,
a kam jen hledím, dál je nedohledná,
a na pravo i v levo v obzor šedý
se zorané již pole černá.
Kde v drahách stromy ovocné se chýlí,
kouř hlídky letí zřídlé po koruně,
a mez, jíž jdu, je zrosena tou chvílí,
a stoupá divná, vlhká, chladná vůně.
Klid cítím velký, spokojení všudy,
dost dala země chleba jako zlata.
A pole širé, samé slité hrudy,
jak dlaň je prázdná, celá mozolnatá.
113
Večer podzimní.
Večer podzimní.
Je venku smutno. Nechoď do polí,
je jedna poušť to širá,
až do duše ten pohled zabolí,
jak všechno schne a zmírá.
A divný chlad
by v hruď ti pad’,
než pomyslil bys na návrat.
Cos chechtá se tam, vrhá na kmeny
a zas to pláče chvíli,
to krajem vichr, stařec šílený,
se potácí a kvílí.
Ten slyšíc hlas,
do sukní řas
se matce skryje dítě v ráz.
114
Vše v mlhu splývá. Pavouk obrovský
jak pavučiny stkané
by přes kraj táhl, jara přes trosky,
a z mlhy chladno vane.
Kdo může již,
jde v krbu říš
a k drahým svým se vine blíž.
Teď listí spadlé chrastí, jako skvost
když mezi ním kdos hledá,
a večer je jak starý nudný host,
jenž odbýti se nedá.
A kdo je sám,
jde v náruč tmám
a chmurným, smutným myšlénkám.
115
Zima.
Zima.
Zimu rád mám. Přijde s mrazem,
na okna květ v noci dýchá,
bílý plášť svůj shodí na zem,
všecko stlumí v kouzlo ticha.
Praví jaro: „Hledej štěstí,
kde to plá a kde to víří,
jako stromy musíš kvésti,
jako pták se rozleť šíří!“
Ale zima: „Zpátky domů
k pohádkám a ke snům mládí,
ať si padá listí stromů,
ať si větry kolem pádí!
Blíže k sobě, blíže k sobě,
stále blíž, co nejúžeji!“
Přivru ve snách oči obě,
plameny se v krbu chvějí...
116
Venku mráz a šero v síni.
Myslím, že kdo v jara západ
našel srdce, teprv nyní
musí celé štěstí chápat!
117
V PŘEMÍTÁNÍ.
[119]
Krajky.
Ty„Ty krajky, hleďte jen, jsou jako padlý sníh,
jak z lehkých pavučin se chvějí v rukou mých,
jak na ně hleděti a nevzdati se snům
o kouzlu toilett a neslyšet jich šum?“
A já zatím vidím v duchu
hřbety hor a holé skály,
krahuj vzkřikne v mrtvém vzduchu,
jako hruď, když bolesť pálí.
Po skalách si vítr stýská
v zoufanlivé melodii,
a ta kleč tak smutná, nízká,
jak když v bolestech se svíjí.
Vidím pole, vidím práci,
zápas, pot a slzy lidí –
což zde žijí jenom ptáci,
kteří nežnounežnou, aniž klidí?
[121]
„Ó, viďte, krásné jsou! Mně přišly právě dnes,
můj úbor ozdobí na první letos ples,
jen na ně pohlédnu: zde hvězda a tu květ,
hned slyším hudby vír, a světla zřím a let.“
A já vidím chatrč chudou,
jak se k skalní stěně tlačí,
okénka dvě září rudou
planou v noc, jež s hor se mračí.
V dáli zní už zvonky jara,
a tu ještě zimy hrana,
do rána ta chýže stará
bude sněhem zasypaná.
A co chrání její stěna?
Světla kmit a přítmí šedé,
na loži kdos v koutě stená,
starý, černý kocour přede.
Žežulka si z hodin kuká
do ticha, jež jako vkleté,
a u světla něčí ruka
jenom plete, plete, plete...
122
„Ó, kéž tu zima již, ten sladký plesu čas!
Jste nudný, jděte mi! Nač myslil jste to zas?
Jste mlád a vážný tak – nu, kolik je vám let?
Tak usmějte se přec! Jak, Bože, krásný svět!“
123
Modlitba.
Jako květy,
bílé květy,
bílé, modré květy
leží, Pane, pod tvou nohou
hvězdy porosety.
Za hvězdami,
za hvězdami,
v dálce za hvězdami,
Pane, který patříš dolů,
večer je, buď s námi!
Táhne k noci,
k dlouhé noci,
k dlouhé tmavé noci,
dej nám sílu vlnobití
v duši vlastní zmoci!
124
Nechť jen vlnou,
hnutí vlnou,
tichou hnutí vlnou
kolébanou máme duši,
sladké vůně plnou.
Nech, ať zříme,
klidně zříme,
s vlhkým okem zříme
v dnů svých dáli jako laně
v lesní hloub, jež dříme...
125
Soucit zimy.
Dva vedle sebe hroby ležely.
Z nich vysoký byl jeden, z drnu lem
vždy svěží měl a planul květů stem
a kropen býval každou neděli.
Druhý byl rozryt motyk ocelí,
Bůh ví, zda hrobník věděl, kdo spí v něm,
tak pomalu se prokopával v zem
a opuštěn byl, sám rok po celý...
A přišla zima, hřbitov byl tak tich,
a oba hroby bílý zavál sníh,
jen kříže čásť se dívala ven skrovná.
A mně, ač sterou polámala sněť,
se zima vlídnou, dobrou zdála teď,
že všecko stejně a tak tiše srovná.
126
Ve tmách.
Jsou duše jako zahrady kout stmělý
před zídky zpola pobořené stěnou,
jež ve slunce se záři nezabělí
pro stíny stromů, jež se kolem klenou.
Ten vlhký kout je zpustlý, zanedbaný,
kde v rumu, který se zdi spadl dolů,
jen bolehlav se týčí, klas jen planý
a metlice o dlouhém, štíhlém stvolu.
Tu není květů, vůně, barev, ptáků,
však smutné přítmí, divá směs a šedá,
zde slizký had jen skrytý do bodláku,
tvým krokem vzrušen, v sykotu se zvedá.
To duše tmy jsou, nešťastné a bídné,
z nich na lidstvo sám zloboh uplet’ metlu,
a přec i ony zrozeny jsou vlídné
a k soucitu a ku štěstí a k světlu!
127
V nich zlo a jed, znak kletby vedle vrásky
jim na čele se stmívá na pouť bědnou;
Tys neposlal jim, Bože, paprsk lásky,
jak budeš chtíti o nich soudit jednou!
128
Venkovské hřbitovy.
Ty venkovské hřbitovy prosté
mám okolo kostelů rád,
kde na hrobech kosatec roste,
jak musí se klidně tu spát!
Po práci a bídě a shonu
za dnů i za roků změn
ti mrtví slyší hlas zvonů,
jak každý je slýchali den.
Kol pole se černají za zdí,
zkad slyšet je skřípati pluh,
kdy lány se ořou a brázdíbrázdí,
a píseň, kdy kosí se luh.
Přes zelené hroby a živé
i zapadlé po dlouhý čas
vždy varhan u svatosti tklivé
zní vážný a hluboký hlas.
129
A z chrámu, jenž vysoko pne se,
a otevřen dobrým i zlým,
se po hrobech, vůně pln, nese
ten modravý kadidla dým.
Ten přes mrtvé k nebesům letí,
v něm modliteb tají se dav
jich otců a dědů a dětí,
těch zlatých a stříbrných hlav.
130
Hvizd vlaku.
Hvizd táhlý vlaku zalít’ ke mně z dáli.
A vstal jsem k oknu. Jako jiskry plály
mi v ústret hvězdy drobounké a třpytné.
Noc táhla modrá, kterou ještě kmitne
blesk sírný, ale hromu slyšet není.
Pod mými okny houpaly se v snění
tak beze zvuku dlouhé sněti stromů,
co na listech v měsíční záře lomu
se třásly kapky deště, zvolna schnouce.
Byl vlažný vzduch a sladký. Na palouce
květ mroucí voněl, klid byl neobsáhlý.
Hvizd vlaku ke mně zalít’ dlouhý, táhlý
tím čistým vzduchem z nedozírné dáli,
jak výkřik v noc. A mír byl, hvězdy plály,
a ticho bylo, vůně, sen a něha.
Tam v dáli snad kdos na koleje lehá.
131
Listí.
Otevřeným oknem hledím na les, který žloutne v dáli,
tichý šumot, tichý smutek vane ke mně odevšad;
za listem list s korun slétá, po zemi se dole válí,
která cítí na svých prsou ulehati vlhký chlad.
A ten každý lístek rudý jako srdce zkrvácené,
které tady marně hledá, nenalézá klid a mír;
osud jako vítr divý od místa je k místu žene,
pohání je vlastních tužeb neskojený prudký vír.
Neznámé a nepoznané, bez opory v chvíli chladné,
které nemá v širém světě, kdo by vřele blíž je vil,
o něž nikdo nestará se, zdali sem či onam padne,
kde ten lístek odervaný bude za pár krátkých chvíl.
132
Je mi, jak bych modlit měl se – ruce se mi spjaly maně –
vyprosit mu boží soucit, když je lidský posměch stih’,
aby našlo věčný pokoj, aby záhy padl na ně
jako na to listí rudé bělostný a hustý sníh.
133
Andante.
Spi, dřímej, není hvězd,
jak v světě není slitování,
přej snům se na tvá víčka snést,
tvá hlava níž a níž se sklání
a těžká jest.
Na ústech mře ti vzdech
a modlitby tvé slovo svaté,
ty dál se budeš modlit v snech,
jsou též tak čisté, vlídné, zlaté,
v tvých mladých dnech.
Spi, dřímej, zbuď se zas,
až úsvit šlehne na tvé skráněskráně,
a modlitby tvé ranní hlas
ať s písní sladkou splyne maně
tak plnou krás.
134
Ne, nebuď se již víc
a jdi tak čistá z toho snění,
s tím mírem, jenž ti lehl v líc,
z těch lidských drah, kde štěstí není,
jdi nebi vstříc!
135
Dolorosa.
U brány do města si sedla chudá žena
a s hrůzou slyšela, jak dítě její stená,
jež těžkou hlavičkou jí leží na rameni.
Ji úzkosť přepadla, že pomoci již není,
a slzy stékaly po líci její tmavém.
Tu Kristus kráčel kol, provázen lidu davem,
i ruce sepjala a začla volat k němu:
Ó Pane, přistup blíž a pomoc děcku mému,
hle, již mi umírá, ty činíš všude divy!
A Kristus přistoupil a zamyslil se snivý
a viděl pod křížem, kde bude pněti v krátku,
svou hořce plačící a zoufající matku,
jak marně zvedá zrak a marně ruce spíná,
neb nikdo nepřijde, by zachránil jí syna,
ba její bolesti se rouhat budou skrytě...
A ruku položil a uzdravil to dítě.
136
Krajina.
M. A. Šimáčkovi.
Kraj kouzla prostý, chudý, opuštěný,
tak bez pomoci, ač tak Bohu blízko;
dech táhne mrazný přes ty skalní stěny,
jen zřídka pták tu sedne na křovisko.
A smutek jen a smutek těžký zírá
ti z toho kraje, kam tvá noha vkročí:
z té pláně, jež hor na temeni širá,
z té kleče, skal a nejvíc lidu z očí.
V nich bol, v nich stesk, v nich výčitka plá jemně –
jak líto je mi všech, kdo tady žijí!
Tu posměchem zní: Čekej, co dá země!
aA Doufej! je tu trpkou ironií.
To ví jen v horách krajina ta chudá,
co je to býti zapomenut všemi,
i Bohem, přírodou – hle, rolí půda,
jak někdo byl by kamenoval zemi.
137
Přes kamení, kde klasu růsti třeba,
pluh táhne žena, muž jej tlačí pěstí.
Zde kdyby ďas byl řekl: ,Změn„Změň je v chleba!‘chleba!“
snad Bůh by se byl od ďábla dal svésti.
138
Cestou.
K vám dlouhá cesta, ideály,
a ke slávě a k umění,
a podle ní se táhnou v dáli
jen hroby, smrti znamení.
Tam leží ti, kdo příliš záhy
na dlouhé cestě upadli,
kdo kolejí jdeš jejich dráhy,
zříš věnec na nich uvadlý.
Ty zadumáš se nad ním chvíli
a musíš zase dál a dál
a nevíš, zda jim došly síly
či zda je kámen cestou sklál.
A je ti jako těm, kdo vidí,
když celé dni a noci jdou,
kol v horkém písku kostry lidí
a před sebou poušť nesmírnou...
139
***
Je duše lidská vrchol všeho žitížití,
a nic než pýr a nežli ptáče kvapné
a nic než příze pavoukových nití,
jež venku mezi dvěma stromy napne.
Tak průhledná a čistá jako tkaní
jen čeká, co jí okamžik dá příští,
a trochu jasných paprsků jen na ni
a duhami už ve slunci se blyští.
A letí mušky modravé a třpytné,
to myšlénky jsou, láska, ples a štěstí,
co za slunný se den jich v síti chytne!
A síť se chví, jak křídlem zašelestí.
A letí vosa: vášeň, bolesť, vinavina,
a do tkaniva jemného se vrhá:
ta lidská duše jako pavučina
se stejně lehce zachvívá i – trhá!
140
Větry.
Ty větry divé, které nocí spějí,
jež pláčí a jež kvílí – hudba děsná!
vždy úpěnlivěj’ a vždy bolestněji,
až ti, kdo spí, se probouzejí ze sna,
já v nocech tmavých často slýchám zníti
a myslím o tvých hlubinách, ó žití!
Já poslouchávám s úzkostí a bázní,
co ozývá se všecko v jejich štkání:
vzlyk dítěte, smích, jímž se smějí blázni,
teď třesou oknem, jež tě od nich chrání,
jak vězněná by šelma s bolnou tíží
to lomcovala svojí klece mříží.
Dál jejich křídlo v bezuzdném hřmí letu,
přes pláně, moře, přes horstva se skládá,
teď vzhůru k nebi a teď níže k světu –
mně zdá se, že to není živlů váda,
leč v jedno slité nekonečné vzdechy
těch, kteří mrou a žijí bez útěchy.
141
Těch, kterým den je trpkých hodin mořem,
jenž přijde, aby o vrásku dal více,
těch, kteří nespí na svém loži hořem,
těch, kteří bloudí, klidu nemajíce,
těch, již se modlí, tísně duši plnou,
těch, kteří pláčí, zoufají si, klnou.
A větry divé tichnou teprv k ránu.
Snad utišil ty vzdechy někdo sladce,
kdos ovázal všem trpícím snad ránu,
či zamkla ústa tupá resignace?
Snad Bůh, snad smrť, snad modlitby jich slova...
A přijde noc – a větry kvílí znova.
142
Hvězda.
Na zámku, přes nějž létly staré časy,
na nádvoří se tměla stará studna,
k ní vedla přes rum cesta málo schůdná,
kol kvetl bodlák, blín a metlic klasy.
A kastelán mi pravil takto asi:
Tam plno plynů otravných je u dne,
tam světlo hoďte – jako záře bludná
jen zakmitne a plyn je dole zhasí.
A dneska nejdou slova ta mi z myslimysli.
Já velkou hvězdu padat viděl němý,
ó, nádherný, ó, zářivý let svislý
z té nebes výše čisté, neobsáhlé!
A když už byla zcela blízko zemi,
před mými zraky uhasnula náhle.
143
Den.
S červánky, rosou, úsměvem a květem,
jenž otvírá se zářící a smavý,
den vstává zlatý nad širokým světem,
a vše, co dýchá, roste, z dálky zdraví.
Tu skřivan letí vzhůru, duše jitra,
výš v modro, v jas a šveholí a jásá:
to lidská touha, která letí z nitra,
kam zve a volá kouzelných snů krása.
To hymnus všeho, co tu žije dole
a budí se a doufá, věří znova;
den kráčí v záři přes lesy a pole,
a vysoko zní píseň skřivanova.
Den kráčí dále. Plápol jeho hasne,
již celým krajem stmívá se a šeří,
v té dálné výši vzplály hvězdy jasné,
a květ se zavřel na vonícím keři.
144
Kde všecko to, co probudilo ráno,
kde zář, kde touha, jásající ptáče?
Nad vším, co padlo, svadlo, pošlapáno,
slyš, ze tmy hlasem slavičím to pláče...
145
OBSAH.
Strana
Prolog: Spadalé listí7
Mezi čtyřmi stěnami:
Nálada 13
Své lampě 15
Povídka svlačce 17
Přijď, lásko! 18
Záhrobní sen 19
Vítr 21
Sloky 23
Příteli, když cestoval k moři 25
Dvě podobizny 27
Kyvadlo 29
Procházka v říjnu 31
Svému doutníku 33
Co slyším doma 34
Den v listopadu 36
Melancholie mraků 37
Jarní vody 39
Smutný večer 41
Verše 43
Improptu 44
[146]
Strana
Ulétla 45
Klidné sloky 46
Moderní balády a romance:
Všední příběh 51
Druhá žena 52
Zapadlým básníkům 54
Nevěsta 56
Květinářka 58
Z kanceláře 60
Škola 63
Pensista 65
Slavík 67
Herečka 72
Bálové šaty 75
Pole 77
Dobrák 79
V sváteční odpůldne 81
Po roce 83
Ladiči 84
Od jara do zimy:
Stromy 89
Podjaří 90
Jarní větry 92
Krajina u řeky 93
Píseň 95
Má zlatá krajino 97
Píseň 99
Čtenářka 100
Sluneční paprslek 102
[147]
Strana
Jarní melodie 103
Láska v lese 104
Topoly 106
Večerní obraz 108
Letní noc 109
Brdy 110
Večer po žních 113
Večer podzimní 114
Zima 116
V přemítání:
Krajky 121
Modlitba 124
Soucit zimy 126
Ve tmách 127
Venkovské hřbitovy 129
Hvizd vlaku 131
Listí 132
Andante 134
Dolorosa 136
Krajina 137
Cestou 139
***140
Větry 141
Hvězda 143
Den 144
E: js; 2002
[148]