Ladiči.

Ladiči.
Dva pian ladiče já potkám vždycky z rána, od svého dětství už ty postavy dvě znám, kdy ještě sedala má sestra u piana, ti starci sehnutí též chodívali k nám. Jdou zvolna pospolu a pod paží se vedou do práce společné z malého domu vrat, ten jeden navždy zrak má zakryt clonou šedou, že bratra nevidí se klidně usmívat. Tak půjdou v poledne a večer domů zpátky, dvě duše smířené se vším, co dává den, jež mají pro sebe jen neděle a svátky, kdy slavně otevře se Liszt a Beethowen. A čítám v tváři jim a dí mi vrásek runy, jak jeden druhému svůj obětoval věk, jak šťastni! dovedli svých srdcí jemné struny tón jeden naladit na píseň vzpomínek. 84 Ó tichý soulade a duše hudbo svatá! ti mohou klidně zřít, jak bělí se jim vlas, jak za večerem den a za dnem večer chvátá, a jak jde noc, jde mha, sníh padá, vane mráz. 85