Brdy.

Brdy.
Z všech hor, co jsem jich zřel, mám nejraději Brdy. Domácí půvab má jich táhlý, dlouhý hřbet; ne imposantní výš, ne skalin vrchol tvrdý, leč jakýs poklidný a přívětivý vzhled mne lákal vždycky k nim, v ten šerý jejich bor, jenž v moře jediné se po jich délce slívá a kde ti nad hlavou jak duše těchto hor to zticha zašumí a jako do snů zpívá. Jím často chodil jsem a bloudil v zamyšlení, co venku do prachu vše deptal slunce žár, tu stihal po listí jsem zlatící zář denní a pod strom lehl si, jenž zraněn byl a stár, a lačně naslouchal té hudbě, kterou les u směsi nesčetné všech různých zvuků tají: šum táhlý, praskání a bzukot, ptačí ples a měkké zvonce krav, jež pásly se kdes v taji. 110 Pak výše stoupal jsem až na hor samých čela po úzkých pěšinách, jež zelený mech stlal, k mnohému vrcholu, kde v půlkruhu se bělá z dob dávných, pravěkých už porozpadlý val, zkad dálných vyhlídek se otevírá vděk, kde kámen obrostlý je metlicí a travou, zde dlouho seděl jsem a zapadlý již věk jsem nechal táhnouti a kroužit nad svou hlavou. Tu ve snách viděl jsem, jak na ten vrchol strmý jde, vážně zahalen jsa v kože, mužů dav, jak starým bohům svým sem v oběť nesou krmi a slunci klaní se a pějí na pozdrav. Však divý nepřítel jim v žírné kraje pad’ jim stáda, ženy krást a pálit jejich chaty. Vše prchá na valy, již nad hlavou je mlat, a k nebi vysoko už oheň šlehá zlatý. Teď – klid tu hluboký, leč houkne-li kde zbraň, již plamen nešlehá, by zvěsť byl vrchům hradním, teď jenom s vrcholku se dívá lesem laň a rudý červánek jen večer plane nad ním; a kouř-li vine se ztad ještě k nebi výš, to dým je milířů, kde starý uhlíř stojí, a jak už s lesy srost’, má blízko malou chýž, jen z kmenů sbita je a přikryta je chvojí. 111 Teď v kraje poklidné se díváte, mé hory, od rána po večer: na říček světlý pruh, na vísky s topoly a na cesty a dvory, zkad volů spřežení jde zvolna, vlekouc pluh; na lány úrodné, kde zavlní se klas a radosť oráče zní ve skřivánčím hlase, v ohníčky na mezích, kdy podzimní jde čas a stádo po lukách se za večera pase. Jak žírný, krásný kraj! Zde ruce spínáš maně s tou tichou modlitbou, jež sama stoupá v ret a odtud, nebi blíž, hned k nebes letí bráně, by v slunci hřál se jen a šťasten, plál a kvet; by píseň radosti se ozývala v něm a v brázdách starých ran mu vzešlo činů sémě. A vy, ó hory mé, až bouř poletí sem, ji vždycky rozražte o lesné svoje témě. 112