Topoly.

Topoly.
Jak rád mám topoly! Cos výš a výš je láká nad hroudu, v které tkví, nad země rmut a prach, blíž k slunci, ku hvězdám, v říš vichřice i ptáka, do bílých oblaků, v červánků žhoucí nach. Mám rád je u cesty, jež běží rovna stolu, co padá přes ni stín těch dlouhých alejí, jak stříbrem políval by kdos je s hora dolů, když větry letí kol a list jim rozchvějí. Však ještě raději, když naše vísky střeží, jak obr nepohnut by nad ní hlídkou stál, nad nízkou chatrčí i nad kostelní věžívěží, a přímý, vysoký se díval v modrou dál. Je léto a je žár, tam dole všecko zprahlé, jak v kapkách žhavý kov by padal od nebes, pak z dálky zahřímá a tmí a tmí se náhle... Pod štíhlým topolem se bělá klidná ves. 106 Snad ví, že hlídá ji, ta malá každá chýže, že ti, kdo pod ním tu, jsou dobře ukryti; a než by pustil děs a zlobu nebes níže, že raděj’ padne sám a blesky zachytí! 107