Jarní vody.

Antonín Klášterský

Jarní vody.
K potoku jdu lesem, jehož proudů stálý hukot bylo slyšet z jara tichou dálí. Slyším, jak to zpívá, slyším, jak to pádí jako hymna vzdoru, síly, ducha, mládí. Vzpomínám si ještě na let vody smělý, jak ty vody v pěnách vřely, burácely, valily se, hřměly tisícerým hromem, blyskaly se duhou jarní záře lomem. Obloukem se zvedly a ve chvilce příští řítily se dolů v sněhobílé tříšti, v nesčíslných kapkách. A zas vše se slívá, jak když stádu ořů v letu vlaje hříva. Rozlily se krajem a zas dále kvapí, vše, co staré, vetché, do vln smetou slapy, ve hlubinách pohřbí. A po kraji tichém zní to jako síly jásáním a smíchem... 39 K potoku jdu lesem, venku slunce pálí. Poslouchám. Jak ticho do hluboké dáli! Jenom listí šeptá a tam zdola pouze zapadanou roklí crnká vlna v strouze. Poslouchám a slyším, hruď jak volně dýše, jak mé srdce tluče poklidně a tiše, ale ve snách slyším, jak se vody řítí – chtěl bych ještě bouřit, chtěl bych ještě hřmíti! 40