Melancholie oblaků.

Antonín Klášterský

Melancholie oblaků.
V modrou se oblohu dívám, hluboko stápím v ni zrak, přes ni se obláčky šinou sněžné a bělostné tak. Dívám se, zvolna jak plynou, plynou a tratí se již, v duši se smutek mi vkrádá, teskná a podivná tíž. Zdá se mi, že to dav ptáků, bílých že křídel to shluk, která se ke slunci vznesla nad zlatem polí a luk. Zdá se mi: plachty to bílé, které se na stěžních pnou velikých, nádherných lodí nesených tichou vln hrou. 37 Zdá se mi, snů že to vlídných dětských a čistých je chvat, hlavou když klidnou a spící táhne jich bez konce řad. Dívám se, zvolna jak plynou, plynou a tratí se již, v duši se smutek mi vkrádá, teskná a podivná tíž. Ptáci se ztratili v dáli, lodi se rozbily tmou, zticha sny prchají z duše, obláčky mizí a jdou... 38