Škola.

Škola.
Hned u silnice stojí škola, zahlédneš oknem lavic řad, a ve vzpomínky hned to volá a musíš dětství vzpomínat. Tam, resedy kde v oknech kvetou, je v učitele vidět byt, a s živou silou dlouholetou se obrázek už v paměť chyt’. Je slyšet hovor, slyšet hlasy, to ke klavíru otec sed’, kol jeho hoch a dcerka asi, a je to zkouška naposled. A s dívčích malých rtíků stéká, co oči hledí v lístek not, do chrámu píseň vroucí, měkká na svatodušní Boží hod. 63 Jí hlavou otec k taktu kývá, neb ve klávesy právě sáh, a hlas jak její zní a splývá, se při hře ztrácí v myšlénkách. A slyší hřměti potlesk davů a vidí světel mnoho set a na tu drahou dívčí hlavu jak jarní pršku padat květ. Však matce, která plete zticha. jen zlatý úsměv tváří šleh’, ta myslí, kdo as štěstí vdýchá do bílých, čistých ňader těch. Kdo zpěvné rtíky zlíbá časem, a kolik roků proletí, než kolébavku tímto hlasem jí zpívat bude dítěti. Dohrána píseň. Mušek váda jen slyšet v oknech. Snivý šer se do síně již zvolna vkrádá a na zem tichý svatvečer... 64