Krajina.

Antonín Klášterský

Krajina. M. A. Šimáčkovi.
Kraj kouzla prostý, chudý, opuštěný, tak bez pomoci, ač tak Bohu blízko; dech táhne mrazný přes ty skalní stěny, jen zřídka pták tu sedne na křovisko. A smutek jen a smutek těžký zírá ti z toho kraje, kam tvá noha vkročí: z té pláně, jež hor na temeni širá, z té kleče, skal a nejvíc lidu z očí. V nich bol, v nich stesk, v nich výčitka plá jemně – jak líto je mi všech, kdo tady žijí! Tu posměchem zní: Čekej, co dá země! aA Doufej! je tu trpkou ironií. To ví jen v horách krajina ta chudá, co je to býti zapomenut všemi, i Bohem, přírodou – hle, rolí půda, jak někdo byl by kamenoval zemi. 137 Přes kamení, kde klasu růsti třeba, pluh táhne žena, muž jej tlačí pěstí. Zde kdyby ďas byl řekl: ,Změn„Změň je v chleba!‘chleba!“ snad Bůh by se byl od ďábla dal svésti. 138