Krajina.
M. A. Šimáčkovi.
Kraj kouzla prostý, chudý, opuštěný,
tak bez pomoci, ač tak Bohu blízko;
dech táhne mrazný přes ty skalní stěny,
jen zřídka pták tu sedne na křovisko.
A smutek jen a smutek těžký zírá
ti z toho kraje, kam tvá noha vkročí:
z té pláně, jež hor na temeni širá,
z té kleče, skal a nejvíc lidu z očí.
V nich bol, v nich stesk, v nich výčitka plá jemně –
jak líto je mi všech, kdo tady žijí!
Tu posměchem zní: Čekej, co dá země!
aA Doufej! je tu trpkou ironií.
To ví jen v horách krajina ta chudá,
co je to býti zapomenut všemi,
i Bohem, přírodou – hle, rolí půda,
jak někdo byl by kamenoval zemi.
137
Přes kamení, kde klasu růsti třeba,
pluh táhne žena, muž jej tlačí pěstí.
Zde kdyby ďas byl řekl: ,Změn„Změň je v chleba!‘chleba!“
snad Bůh by se byl od ďábla dal svésti.
138