Větry.

Větry.
Ty větry divé, které nocí spějí, jež pláčí a jež kvílí – hudba děsná! vždy úpěnlivěj’ a vždy bolestněji, až ti, kdo spí, se probouzejí ze sna, já v nocech tmavých často slýchám zníti a myslím o tvých hlubinách, ó žití! Já poslouchávám s úzkostí a bázní, co ozývá se všecko v jejich štkání: vzlyk dítěte, smích, jímž se smějí blázni, teď třesou oknem, jež tě od nich chrání, jak vězněná by šelma s bolnou tíží to lomcovala svojí klece mříží. Dál jejich křídlo v bezuzdném hřmí letu, přes pláně, moře, přes horstva se skládá, teď vzhůru k nebi a teď níže k světu – mně zdá se, že to není živlů váda, leč v jedno slité nekonečné vzdechy těch, kteří mrou a žijí bez útěchy. 141 Těch, kterým den je trpkých hodin mořem, jenž přijde, aby o vrásku dal více, těch, kteří nespí na svém loži hořem, těch, kteří bloudí, klidu nemajíce, těch, již se modlí, tísně duši plnou, těch, kteří pláčí, zoufají si, klnou. A větry divé tichnou teprv k ránu. Snad utišil ty vzdechy někdo sladce, kdos ovázal všem trpícím snad ránu, či zamkla ústa tupá resignace? Snad Bůh, snad smrť, snad modlitby jich slova... A přijde noc – a větry kvílí znova. 142