Ve tmách.

Antonín Klášterský

Ve tmách.
Jsou duše jako zahrady kout stmělý před zídky zpola pobořené stěnou, jež ve slunce se záři nezabělí pro stíny stromů, jež se kolem klenou. Ten vlhký kout je zpustlý, zanedbaný, kde v rumu, který se zdi spadl dolů, jen bolehlav se týčí, klas jen planý a metlice o dlouhém, štíhlém stvolu. Tu není květů, vůně, barev, ptáků, však smutné přítmí, divá směs a šedá, zde slizký had jen skrytý do bodláku, tvým krokem vzrušen, v sykotu se zvedá. To duše tmy jsou, nešťastné a bídné, z nich na lidstvo sám zloboh uplet’ metlu, a přec i ony zrozeny jsou vlídné a k soucitu a ku štěstí a k světlu! 127 V nich zlo a jed, znak kletby vedle vrásky jim na čele se stmívá na pouť bědnou; Tys neposlal jim, Bože, paprsk lásky, jak budeš chtíti o nich soudit jednou! 128