Svému doutníku.

Antonín Klášterský

Svému doutníku.
Jsem s tebou sám – tak často sám tu zbudu. Jsi jak můj druh, jenž odhání mi nudu, tak jasně pláš jak mlhou zraky vlčí, a co kol nás, vše hluché je a mlčí. A jak tvůj dým se šedomodrý vine, svůj spřádám sen. A cesty vidím stinnéstinné, a touhou hned jsa po venkově jatý, už vidím, kouř jak modrý stoupá z chaty a z polí dál, z ohníčku drobných dětí, co praská klesť, jak vzhůru k nebi letí. Tou dobou vždy jsme z toulky jeli domů – všech vzpomínám – ve stínech starých stromů. A kolem kol, klidnými pod nebesy, kam padl hled, jak dým tvůj modré lesy... 33