***

Antonín Klášterský

***
Je duše lidská vrchol všeho žitížití, a nic než pýr a nežli ptáče kvapné a nic než příze pavoukových nití, jež venku mezi dvěma stromy napne. Tak průhledná a čistá jako tkaní jen čeká, co jí okamžik dá příští, a trochu jasných paprsků jen na ni a duhami už ve slunci se blyští. A letí mušky modravé a třpytné, to myšlénky jsou, láska, ples a štěstí, co za slunný se den jich v síti chytne! A síť se chví, jak křídlem zašelestí. A letí vosa: vášeň, bolesť, vinavina, a do tkaniva jemného se vrhá: ta lidská duše jako pavučina se stejně lehce zachvívá i – trhá! 140