***
Je duše lidská vrchol všeho žitížití,
a nic než pýr a nežli ptáče kvapné
a nic než příze pavoukových nití,
jež venku mezi dvěma stromy napne.
Tak průhledná a čistá jako tkaní
jen čeká, co jí okamžik dá příští,
a trochu jasných paprsků jen na ni
a duhami už ve slunci se blyští.
A letí mušky modravé a třpytné,
to myšlénky jsou, láska, ples a štěstí,
co za slunný se den jich v síti chytne!
A síť se chví, jak křídlem zašelestí.
A letí vosa: vášeň, bolesť, vinavina,
a do tkaniva jemného se vrhá:
ta lidská duše jako pavučina
se stejně lehce zachvívá i – trhá!
140