Nálada.

Antonín Klášterský

Nálada.
Po dlouhou dobu jako mrtvý v hrobě nic necítil jsem, jako kámen stuhlý jsem srdce měl a oči jako uhly bez žáru, k jiným lhostejný i k sobě. Dnes cítím, jak cos puká v mojí hrudi jak na řece, když pojednou led taje, mně zdá sese, hudba z daleka že hraje a ze spánku mne hlubokého budí. Cos otřáslo a pohnulo se ve mně, a cosi se tam vlní, kvete, zpívá. Jak oko mé se na vše s láskou dívá a soucitem a s požehnáním jemně! Vše dojímá mne. Jiný svět je zase. Vše ke mně mluví. Měkký jsem až dětsky. Tak na harfě se chvějí struny všecky, když z tmy ji táhne kdos po dlouhém čase. [13] Jsem jako dítě, jako pták jsem v houští. Díš slovo, dvě – a již mám slzy v zraku. Ať tekou jen! Tak z těžkých, dusných mraků se blahodárný, tichý deštík spouští! 14