Nálada.
Po dlouhou dobu jako mrtvý v hrobě
nic necítil jsem, jako kámen stuhlý
jsem srdce měl a oči jako uhly
bez žáru, k jiným lhostejný i k sobě.
Dnes cítím, jak cos puká v mojí hrudi
jak na řece, když pojednou led taje,
mně zdá sese, hudba z daleka že hraje
a ze spánku mne hlubokého budí.
Cos otřáslo a pohnulo se ve mně,
a cosi se tam vlní, kvete, zpívá.
Jak oko mé se na vše s láskou dívá
a soucitem a s požehnáním jemně!
Vše dojímá mne. Jiný svět je zase.
Vše ke mně mluví. Měkký jsem až dětsky.
Tak na harfě se chvějí struny všecky,
když z tmy ji táhne kdos po dlouhém čase.
[13]
Jsem jako dítě, jako pták jsem v houští.
Díš slovo, dvě – a již mám slzy v zraku.
Ať tekou jen! Tak z těžkých, dusných mraků
se blahodárný, tichý deštík spouští!
14