Má zlatá krajino...

Má zlatá krajino... Panu Arn. Hainzovi.
Oh, vidím, vidím v dál... Brd pásmo v obzor splývá, zřím údol široký, jak v bocích jimi spjat, ten zpola lysý vrch, jenž do dáli se dívá na lány, na vísky, kde topolů ční řad. Dvůr bílý u lesa a kostel v parku stínu, ty staré stromy v něm a u rozcestí kříž, tu cestu vzhůru v les k svatému Antonínu, tu alej lipovou a rybníků hlať blíž. Má zlatá krajino, ó, krajino má drahá, jak oči přimhouřit a nevidět tě v snách s tím prostým půvabem, jenž ale v duši sahá a píseň jímavou hrá jeho na strunách? S tím slunným úsměvem, jenž nade vše ti sluší, s tím zvoucím hlasem tvým, jenž do zvonů se slil, kdy zas tě uvidím, kdy probudím si v duši vzpomínky na dětství a kouzlo šťastných chvíl. 97 To všecko prchlo již. Ať vinni jsme tím sami, ať světa trpký řád, že záhy, záhy tak, co zbývá jiného než jíti myšlénkami, jen snem se vrátit zpět, jak v staré hnízdo pták. Ach, ano, jako pták jsem, krajino má lepá, vždy k tobě zalétal, do vlídných loktů tvých, jenž skřehlý, znavený nám v světlá okna klepá, kdy jaro má tu býtbýt, a je tu ještě sníh. Buď zdráva, žehnána, ať jako moře slívá se setba tvojich niv a lučin tvojich květ: tvou jen to zásluhou, že ptáče dosud zpívá a volný, vysoký že v dálku měří let! 98