Procházka v říjnu.

Antonín Klášterský

Procházka v říjnu.
Jdu z rána v říjnu. Všeho v mhách se obrys matný ztrácí; to oponu svou podzim stáh, by za ní skončil práci. Teď mha se trhá. Slunce plam ji zlatými rve spáry, že visí už jen tu a tam jak bílých krajek cáry. A slunce vzplane posléze na dlouhé hnědé pláně, na vlhké cesty, na meze a na zarudlé stráně. Jdu z rána v říjnu. Kráčím v snech tím leskem chladné záře, těch vzpomínám, kdo v mládí dnech šli šťastni od oltáře. 31 Těch manželů, jenž pili číš i radostiradosti, i bolu a suché mají líce již jak list, jenž padá dolů. Již noc vždy mají bezsennou a lehnout si jdou záhy, a jak si mládí vzpomenou, jich zrak hned plný vláhy. Těch manželů, jež shrbil věkvěk, a kteří,kteří když se zbudí, už ze zvyku si dají polibek a necítí, jak studí. 32