Listí.

Listí.
Otevřeným oknem hledím na les, který žloutne v dáli, tichý šumot, tichý smutek vane ke mně odevšad; za listem list s korun slétá, po zemi se dole válí, která cítí na svých prsou ulehati vlhký chlad. A ten každý lístek rudý jako srdce zkrvácené, které tady marně hledá, nenalézá klid a mír; osud jako vítr divý od místa je k místu žene, pohání je vlastních tužeb neskojený prudký vír. Neznámé a nepoznané, bez opory v chvíli chladné, které nemá v širém světě, kdo by vřele blíž je vil, o něž nikdo nestará se, zdali sem či onam padne, kde ten lístek odervaný bude za pár krátkých chvíl. 132 Je mi, jak bych modlit měl se – ruce se mi spjaly maně – vyprosit mu boží soucit, když je lidský posměch stih’, aby našlo věčný pokoj, aby záhy padl na ně jako na to listí rudé bělostný a hustý sníh. 133