Příteli, když cestoval k moři.

Příteli, když cestoval k moři.
Svou starosť nech a trudy teď i pochyby, ty záhad děti, a jako pták tak volný leť, kdy z mlh a chladu od nás letí. Je třeba jednou střásti prach, zde stíny jsou a tam je zoře, jdi ledovců zřít sníh a nach a poslouchati rythmus moře! Až uzříš hory nad hlavou, jež s oblaky se bílé snoubí s tou červánkovou záplavou, snad ucítíš to v duše hloubí: Že třeba výš i v dobách zlých, vždy výše jít, jak hodno muže, ať třeba spánky skryje sníh – však příští čas v něj vetká růže. 25 Až uzříš znaven, uštván, chor, jak moře hřmí a vlny pádí, snad hne se v tobě starý vzdor a stará síla jako v mládí. A najdeš znova snahu žít a bouřit, hřměti, duši plnou, v vše, co je slabé, nízké, bít a hrozit smělou slok svých vlnou. Vše zři a prociť srdcem svým a časem vzpomeň na svou zemi i na mne, který v jizbě dlím neb potloukám se ulicemi. A přines mi z cest mušli jen, již mohu dáti doma k uchu, ať hučí mi v ně nudný den a slyším moře – aspoň v duchu. 26