Příteli, když cestoval k moři.
Svou starosť nech a trudy teď
i pochyby, ty záhad děti,
a jako pták tak volný leť,
kdy z mlh a chladu od nás letí.
Je třeba jednou střásti prach,
zde stíny jsou a tam je zoře,
jdi ledovců zřít sníh a nach
a poslouchati rythmus moře!
Až uzříš hory nad hlavou,
jež s oblaky se bílé snoubí
s tou červánkovou záplavou,
snad ucítíš to v duše hloubí:
Že třeba výš i v dobách zlých,
vždy výše jít, jak hodno muže,
ať třeba spánky skryje sníh –
však příští čas v něj vetká růže.
25
Až uzříš znaven, uštván, chor,
jak moře hřmí a vlny pádí,
snad hne se v tobě starý vzdor
a stará síla jako v mládí.
A najdeš znova snahu žít
a bouřit, hřměti, duši plnou,
v vše, co je slabé, nízké, bít
a hrozit smělou slok svých vlnou.
Vše zři a prociť srdcem svým
a časem vzpomeň na svou zemi
i na mne, který v jizbě dlím
neb potloukám se ulicemi.
A přines mi z cest mušli jen,
již mohu dáti doma k uchu,
ať hučí mi v ně nudný den
a slyším moře – aspoň v duchu.
26