Spadalé listí.

Antonín Klášterský

Spadalé listí.
Listí zas padá v cesty i lada, leží mi dole u nohou, průsvitná, lehká mlha se spřádá, šerý stín táhne oblohou. Netáhne vítr skrz korun výše, nerve to listí jeho svist, sám sebou dolů tiše, tak tiše za listem k zemi padá list. Tobě, jenž na to díváš se, snílku, duše snad v prsou zasmutí, před stromem staneš zamyšlen chvílku v podivném, měkkém pohnutí. Ale strom klidně na to se dívá, za sebou maje listí to: listí se snáší, v minulosť splývá, co je tu sváto, prožito. [9] Přelety bouří, záře svit krátký, štěstí dni jak dni bolesti, chvíl těch jen ohlas časem jde zpátky: spadalé listí šelestí... A listí padá a listí sněží, jak mu čas rukou pokyne, u nohou stromů kupí se, leží: v korunách místo pro jiné. 10