V sváteční odpůldne.

Antonín Klášterský

V sváteční odpůldne.
Blíž okna šije... Ticho je v domě, a pod rukou hbitou roste jí dílo. Tu s jediným děckem žije tak skromně, a ono jí vším, co v světě jí zbylo; jen o ně se bojí, o ně se stará, však nyní to poupě pozdního jara, kdy umřela dávno pro celý svět, jí začíná vadnout a churavět. Je odpůldne svátku. Všechno je z města, ven každý jde v pole za chmurné brány, ó, douškou teď voní každá as cesta, a zeleným mechem lesy jsou stlány! Tam z prvního patra jeli do lázní, a každý den byty kolem se prázdní, jen ona vždy k práci zavřena v kout, si nemůže ani oddechnout. 81 Což ona! všakVšak dítě, co den je bledšíbledší, a bylo tak čilé, veselé přeci, však nyní tak smutné, bez zpěvu, řeči, ba zrovna jak ptáče v zavřené kleci; to pobledlé líce, ta zapadlá očka – ó Bože můj, čeho ještě se dočká?! snadSnad že jí to dítě k sobě chceš vzít, pak ona též nechce ani žít. Zas od práce zraky k dítěti zvedla, to na zemi hrá si s dřevěnou pannou, zas lekla se, jak ta tvářička zbledlá, a na ruce s očí slzy jí kanou; a hodila náhle stranou vší prací, zde tím jenom chléb, však dítě tam ztrácí, co bez děcka s chlebem, s děckem co hlad? – „Pojď, půjdeme aspoň v městský sad!“ 82