Dobrák.

Dobrák.
Když do škol chodil, vzdychl kantor starý si nad tou jeho hlavou častokráte; však že mu Pánbůh nedal do ní dary, zas dal mu srdce – a to bylo zlaté! A že pak zlato nejměkčím je kovem, jak dítě měkký byl i ku ptáčeti, žil v míru rád a neublížil slovem a kmotrem stál už ve vsi tuctu dětí. Měl pěkné bydlo, statek po svém otci, sám vzdělával jej k úmoru a pádu, vždy časně vstával, pozdě lehal k noci a se svou ženou neměl nikdy vádu. Žebrák měl u nich volné dvéře vždycky, a sedlák slzel v svátek při kázání, k čeládce vlídný, štědrý byl a lidský, on zahřímá – a úsměvu již brání. 79 Když o vše přišli sestra s jeho svakemsvakem, i s dětmi je vzal k sobě. Pak i děcko si bratra přived’ z pohřbu s vlhkým zrakem a pracoval a živil na svém všecko. Tak na tom statku rostly zvolna dluhy, nechť hospodář měl mozolnaté ruce. No, potěš Bůh, kdo život nese tuhý! – Dnes do vsi přišla z města exekuce. 80