Dobrák.
Když do škol chodil, vzdychl kantor starý
si nad tou jeho hlavou častokráte;
však že mu Pánbůh nedal do ní dary,
zas dal mu srdce – a to bylo zlaté!
A že pak zlato nejměkčím je kovem,
jak dítě měkký byl i ku ptáčeti,
žil v míru rád a neublížil slovem
a kmotrem stál už ve vsi tuctu dětí.
Měl pěkné bydlo, statek po svém otci,
sám vzdělával jej k úmoru a pádu,
vždy časně vstával, pozdě lehal k noci
a se svou ženou neměl nikdy vádu.
Žebrák měl u nich volné dvéře vždycky,
a sedlák slzel v svátek při kázání,
k čeládce vlídný, štědrý byl a lidský,
on zahřímá – a úsměvu již brání.
79
Když o vše přišli sestra s jeho svakemsvakem,
i s dětmi je vzal k sobě. Pak i děcko
si bratra přived’ z pohřbu s vlhkým zrakem
a pracoval a živil na svém všecko.
Tak na tom statku rostly zvolna dluhy,
nechť hospodář měl mozolnaté ruce.
No, potěš Bůh, kdo život nese tuhý! –
Dnes do vsi přišla z města exekuce.
80