Podjaří.

Antonín Klášterský

Podjaří.
Není to jaro, co snesla noc vlahá, dosud květ nenajdeš, země je nahá; něco však děje se v poli a po lese, cítíš a slyšíš to – k srdci to sahá; dole tu na zemi, nahoře v mraku, slov není pro to, jak zticha to roste v srdci i ve vzduchu, ukryto zraku, je to tak velké a zase tak prosté! Praskot a hukot to hlubokých zřídel, šumot to tajemný neznámých křídel, či to jen vanutí duše tvé perutí, jak chce do vysokých, dalekých sídel? Poupata na stromě, poupata v duši, listy sil omládlých, mízy a šťávy – za každým celý svět jarní se tuší – buďte mi zdrávy, buďte mi zdrávy! 90 Vlažná noc jediná – stačí tak málo, aby vše propuklo, vyznělo, vzplálo do písně, do jasu, v květy a do klasu, aby to bylo vše, co se ti zdálo. Nad hlavou mrak se ti přehání temně a hned zas modra kus – oko snad boží, pod nohou jak když se zachvívá země, nevěsta vedená k čistému loži. 91