Po roce.

Antonín Klášterský

Po roce.
Vždy ruku měla chladnou jako led, však za to v oku zimničně to plálo. Síň s papouškem a klavír byl jí svět a pro budoucnosť přála si tak málo. A do rakve svou položila hlavu na místo na hruď drahého jí muže, již přes rok dřímá v dusném hrobním tmavu a nad ní kvetou plné, bílé růže. A neotvírá nikdo klavír její, kde hrávala své dlouhé fantasie, kdy večer byl a v stíny, jež se chvějí, měsíce svit se zamodralý lije. On zapomněl a k svatbě jede nyní, slyš, ulicí hřmět řady vozů kola; cos jako když si vzdychne v její síni, a papoušek ji jménem stále volá... 83