Pensista.

Antonín Klášterský

Pensista.
To první jeho jest, jak vstane v dobu ranní, že ptáky obslouží. Kus housky při snídaní jim vždycky nechává a kousek cukru sladký. A ptáci ráno vždy tak toužně hledí drátky, zda již se objeví, a plesně křídly tlukou a tíkají, když jíst jim vlastní dává rukou. Jej váda jich a zpěv i koupání tak baví, co zatím prázdní se ten koflík bílé kávy. Pak, list-li dojde, čte. Nejvíc mu dcera psává, jak muž ji miluje, jak šťastná je a zdráva, a konec: „U tebe jsou stále myšlénky mé, jen přijeď, přijeď už, pak víc tě nepustíme!“ Však on vždy otálí, jsou ještě krátce samisami, a dokud vnoučátko mu dcera neoznámí, chce žíti ještě sám. Co čeká na něj blaha! Ze snů se probudiv, po holi svojí sahá, jde na procházku ven a vůni květů loká. Jej, který skřípot per jen slýchal, ptačí sloka 65 teď jímá do duše a v duchu sám se diví, jak v šerém bureau svém to vydržel, když nivy se květem šatily a slunce na ně plálo. Jak po čtyřicet let o všem tom věděl málo! Však dvakrát nahradí si všecko nyní za to, po tváři mihati si nechá slunce zlato, a v trávě krásný květ zrak často spoutá k zemi. Rád chodí do parku vonnými alejemi s tou děcka radostí a těžkým krokem kmeta; on do vln jezírka tu rybám drobty metá, jak přijdou, číhaječíhaje, a najdou stravy vkrátku. Pak někde usedne si v stínu na sedátku, tu čítá noviny, kde nejvíce ho baví, kdo v službě povýšil, a potom bez únavy jde zpátky domů zas, vždy spokojen se tváře. Však druha potká-li kdy svého z kanceláře, hned s ním se zastaví a barvy vezme živé, by jemu vylíčil, jak teď je mu a jak dříve mu bylo v poutu tom, kde duše mře a tichne. A v duchu radosť má, když soudruh zticha vzdychne. 66