Pensista.
To první jeho jest, jak vstane v dobu ranní,
že ptáky obslouží. Kus housky při snídaní
jim vždycky nechává a kousek cukru sladký.
A ptáci ráno vždy tak toužně hledí drátky,
zda již se objeví, a plesně křídly tlukou
a tíkají, když jíst jim vlastní dává rukou.
Jej váda jich a zpěv i koupání tak baví,
co zatím prázdní se ten koflík bílé kávy.
Pak, list-li dojde, čte. Nejvíc mu dcera psává,
jak muž ji miluje, jak šťastná je a zdráva,
a konec: „U tebe jsou stále myšlénky mé,
jen přijeď, přijeď už, pak víc tě nepustíme!“
Však on vždy otálí, jsou ještě krátce samisami,
a dokud vnoučátko mu dcera neoznámí,
chce žíti ještě sám. Co čeká na něj blaha!
Ze snů se probudiv, po holi svojí sahá,
jde na procházku ven a vůni květů loká.
Jej, který skřípot per jen slýchal, ptačí sloka
65
teď jímá do duše a v duchu sám se diví,
jak v šerém bureau svém to vydržel, když nivy
se květem šatily a slunce na ně plálo.
Jak po čtyřicet let o všem tom věděl málo!
Však dvakrát nahradí si všecko nyní za to,
po tváři mihati si nechá slunce zlato,
a v trávě krásný květ zrak často spoutá k zemi.
Rád chodí do parku vonnými alejemi
s tou děcka radostí a těžkým krokem kmeta;
on do vln jezírka tu rybám drobty metá,
jak přijdou, číhaječíhaje, a najdou stravy vkrátku.
Pak někde usedne si v stínu na sedátku,
tu čítá noviny, kde nejvíce ho baví,
kdo v službě povýšil, a potom bez únavy
jde zpátky domů zas, vždy spokojen se tváře.
Však druha potká-li kdy svého z kanceláře,
hned s ním se zastaví a barvy vezme živé,
by jemu vylíčil, jak teď je mu a jak dříve
mu bylo v poutu tom, kde duše mře a tichne.
A v duchu radosť má, když soudruh zticha vzdychne.
66