Povídka svlačce.

Antonín Klášterský

Povídka svlačce.
Ten polní svlačec zkvetlý u stezky, jež do polí se stáčí, kdy na vše zářil úsměv nebeský, mi pravil jako v pláči: Květ nebo člověk, musíš oporu tu míti v celém žití, po níž bys tihl k nebi nahoru a květy mohl víti. Bys výš a výš se zvedal potichu, chyt v den svůj zář i do sna, by utkvěla i na tvém kalichu ta štěstí krůpěj rosná. Ó básníku, já neměl klas ni strom, jak pláti čist a v nachu? vizViz ušlápnutý list můj v kalu tom a květy plné prachu! 17