Krajina u řeky.

Antonín Klášterský

Krajina u řeky.
Zřím údol širý. V dlouhém jeho pruhu se táhne řeka v stromoví a luhu, pak v dáli blyskne v náhlém polokruhu. Ni nezašumínezašumí, ani nezašplíchá, jak jedna plocha, jako pole lícha jen plyne velká, zářící a tichá. Oblázků plný břeh je, pískem zlatý; tu čeká prám, u vrby silné paty je řetězem spjat, jenž je rezovatý. A v řeku patří nebe mléčně bílé, zříš ku hladině schýlen, každé chvíle jak zlatý oblak letí po něm, píle. 93 V ní strom se zhlíží, ztracen v jarní dumu, pak pták, jenž vzletí v křídel svojich šumu, a dlouhé hřbety fialových chlumů. A s protějšího břehu mladá žena, jež s podkasanou sukní po kolena, ve proudu máchá prádlo, nachýlena. 94