Krajky.

Krajky.
Ty„Ty krajky, hleďte jen, jsou jako padlý sníh, jak z lehkých pavučin se chvějí v rukou mých, jak na ně hleděti a nevzdati se snům o kouzlu toilett a neslyšet jich šum?“ A já zatím vidím v duchu hřbety hor a holé skály, krahuj vzkřikne v mrtvém vzduchu, jako hruď, když bolesť pálí. Po skalách si vítr stýská v zoufanlivé melodii, a ta kleč tak smutná, nízká, jak když v bolestech se svíjí. Vidím pole, vidím práci, zápas, pot a slzy lidí – což zde žijí jenom ptáci, kteří nežnounežnou, aniž klidí? [121] „Ó, viďte, krásné jsou! Mně přišly právě dnes, můj úbor ozdobí na první letos ples, jen na ně pohlédnu: zde hvězda a tu květ, hned slyším hudby vír, a světla zřím a let.“ A já vidím chatrč chudou, jak se k skalní stěně tlačí, okénka dvě září rudou planou v noc, jež s hor se mračí. V dáli zní už zvonky jara, a tu ještě zimy hrana, do rána ta chýže stará bude sněhem zasypaná. A co chrání její stěna? Světla kmit a přítmí šedé, na loži kdos v koutě stená, starý, černý kocour přede. Žežulka si z hodin kuká do ticha, jež jako vkleté, a u světla něčí ruka jenom plete, plete, plete... 122 „Ó, kéž tu zima již, ten sladký plesu čas! Jste nudný, jděte mi! Nač myslil jste to zas? Jste mlád a vážný tak – nu, kolik je vám let? Tak usmějte se přec! Jak, Bože, krásný svět!“ 123