Krajky.
Ty„Ty krajky, hleďte jen, jsou jako padlý sníh,
jak z lehkých pavučin se chvějí v rukou mých,
jak na ně hleděti a nevzdati se snům
o kouzlu toilett a neslyšet jich šum?“
A já zatím vidím v duchu
hřbety hor a holé skály,
krahuj vzkřikne v mrtvém vzduchu,
jako hruď, když bolesť pálí.
Po skalách si vítr stýská
v zoufanlivé melodii,
a ta kleč tak smutná, nízká,
jak když v bolestech se svíjí.
Vidím pole, vidím práci,
zápas, pot a slzy lidí –
což zde žijí jenom ptáci,
kteří nežnounežnou, aniž klidí?
[121]
„Ó, viďte, krásné jsou! Mně přišly právě dnes,
můj úbor ozdobí na první letos ples,
jen na ně pohlédnu: zde hvězda a tu květ,
hned slyším hudby vír, a světla zřím a let.“
A já vidím chatrč chudou,
jak se k skalní stěně tlačí,
okénka dvě září rudou
planou v noc, jež s hor se mračí.
V dáli zní už zvonky jara,
a tu ještě zimy hrana,
do rána ta chýže stará
bude sněhem zasypaná.
A co chrání její stěna?
Světla kmit a přítmí šedé,
na loži kdos v koutě stená,
starý, černý kocour přede.
Žežulka si z hodin kuká
do ticha, jež jako vkleté,
a u světla něčí ruka
jenom plete, plete, plete...
122
„Ó, kéž tu zima již, ten sladký plesu čas!
Jste nudný, jděte mi! Nač myslil jste to zas?
Jste mlád a vážný tak – nu, kolik je vám let?
Tak usmějte se přec! Jak, Bože, krásný svět!“
123