Pole.

Pole.
Svá pole rád měl jako otec dítě, a pole byla co rok plna klasů, skřivánčích hnizd a trylků na úsvitě a měkkých vln a šepotavých hlasů. Tu přišli z města, měřili a psali a řekli: Dráha půjde přes to pole! Pak naposled on požínal klas zralý, skřivánek zvonil ve výši, srp dole. Ta krásná, žírná role jeho stará! Však konečně – svět širý je a velký a štěstí všude. Táhli dál a z jara ryl jinde skráně země, živitelky. Snad přívaly, snad bouře byly vinny, snad že již netáh’ brázdu na své pláni, již oral děd, kde trpěl, doufal v syny, on na těch polích neměl požehnání. 77 Tak prodal všecko: pole, koně, pluhy, čas hospodu měl a zas kupčil chvíli, vždy jako kletba nezdar jen a dluhy, a za ten čas jak jeho vlas byl bílý! Pak počalo se tmíti v jeho hlavě a počlo stýskat po tom rodném poli. To pole mít – a mrak mu blyskl žhavě – to nestál by tu o žebrácké holi! A zřel je s klasů plných hravou vlnou, skřivánčím zpěvem, tichým slunce leskem. A vzal svou hůl a šel. Měl duši plnou a zdálo se mu, mřít že musí steskem. A tam, kde šuměl klas a chrpa kvetla, teď kolej šla a na sta vlaků hřmělo. Tam pad’, tam kles’... Slyš, hvizd, hle rudá světla! A vlak již supěl dál přes lidské tělo... 78