Pole.
Svá pole rád měl jako otec dítě,
a pole byla co rok plna klasů,
skřivánčích hnizd a trylků na úsvitě
a měkkých vln a šepotavých hlasů.
Tu přišli z města, měřili a psali
a řekli: Dráha půjde přes to pole!
Pak naposled on požínal klas zralý,
skřivánek zvonil ve výši, srp dole.
Ta krásná, žírná role jeho stará!
Však konečně – svět širý je a velký
a štěstí všude. Táhli dál a z jara
ryl jinde skráně země, živitelky.
Snad přívaly, snad bouře byly vinny,
snad že již netáh’ brázdu na své pláni,
již oral děd, kde trpěl, doufal v syny,
on na těch polích neměl požehnání.
77
Tak prodal všecko: pole, koně, pluhy,
čas hospodu měl a zas kupčil chvíli,
vždy jako kletba nezdar jen a dluhy,
a za ten čas jak jeho vlas byl bílý!
Pak počalo se tmíti v jeho hlavě
a počlo stýskat po tom rodném poli.
To pole mít – a mrak mu blyskl žhavě –
to nestál by tu o žebrácké holi!
A zřel je s klasů plných hravou vlnou,
skřivánčím zpěvem, tichým slunce leskem.
A vzal svou hůl a šel. Měl duši plnou
a zdálo se mu, mřít že musí steskem.
A tam, kde šuměl klas a chrpa kvetla,
teď kolej šla a na sta vlaků hřmělo.
Tam pad’, tam kles’... Slyš, hvizd, hle rudá světla!
A vlak již supěl dál přes lidské tělo...
78