Větry.
Ty větry divé, které nocí spějí,
jež pláčí a jež kvílí – hudba děsná!
vždy úpěnlivěj’ a vždy bolestněji,
až ti, kdo spí, se probouzejí ze sna,
já v nocech tmavých často slýchám zníti
a myslím o tvých hlubinách, ó žití!
Já poslouchávám s úzkostí a bázní,
co ozývá se všecko v jejich štkání:
vzlyk dítěte, smích, jímž se smějí blázni,
teď třesou oknem, jež tě od nich chrání,
jak vězněná by šelma s bolnou tíží
to lomcovala svojí klece mříží.
Dál jejich křídlo v bezuzdném hřmí letu,
přes pláně, moře, přes horstva se skládá,
teď vzhůru k nebi a teď níže k světu –
mně zdá se, že to není živlů váda,
leč v jedno slité nekonečné vzdechy
těch, kteří mrou a žijí bez útěchy.
141
Těch, kterým den je trpkých hodin mořem,
jenž přijde, aby o vrásku dal více,
těch, kteří nespí na svém loži hořem,
těch, kteří bloudí, klidu nemajíce,
těch, již se modlí, tísně duši plnou,
těch, kteří pláčí, zoufají si, klnou.
A větry divé tichnou teprv k ránu.
Snad utišil ty vzdechy někdo sladce,
kdos ovázal všem trpícím snad ránu,
či zamkla ústa tupá resignace?
Snad Bůh, snad smrť, snad modlitby jich slova...
A přijde noc – a větry kvílí znova.
142