SVĚTLO NA STROPĚ.
Znáš ono světlo, snivý samotáři,
jež v síni tvé, kam noční stíny klesly,
z cizího okna, které ještě září,
ti padá na strop, obrázky ti kreslí?
A když tak člověk z lože hledí na ně,
co všecko v hlavě spřádá se mu zticha!..
Dvě hlavy vidí... cítí vřelé dlaně,
a jizba mírem, teplem, láskou dýchá...
A tak v mou duši štěstí padlo cizí,
jak z cizích oken na strop pruh ten bílý,
já také chtěl, než mládí ještě zmizí,
já také chtěl být šťasten jednu chvíli.
Teď v nocích bez snů, které jsou tak dlouhy,
kdy člověk zpět jde po ztracené stopě,
24
mě štvou a děsí světelné ty prouhy,
jež jako výsměch leží na mém stropě.
Již prchly zas ty chvíle štěstí žhavé,
a uvadlo již, co mi láskou zkvetlo;
sám ležím bez snů v jizbě svojí tmavé...
Ach, usnout, usnout! Nechci zřít to světlo!
25