I.
[9]
NOCTURNO.
Venku tma je.
Ani jedna hvězda neplá
v spící kraje.
Noc je dlouhá.
K nepřečkání, nekonečná
jako touha.
Usnout chvíli!
Anděl snů se k mému loži
nenachýlí.
Tedy bdíti!
V jedné noci žíti znova
celé žití!
[11]
MRTVÍ.
Jsou dvojí mrtví: Jedni dřímou v hrobě,
kde suchý list a traviny se chvějí;
ty neprobudíš ze sna při kročeji,
ti nevědí nic o lásce ni zlobě.
A druzí, oči otevřeny obě,
se dosud na svět ve svém štěstí smějí,
a v oku zář a ruměn v obličeji,
jsou živi dosud – ale mrtvi tobě.
K těm prvním můžeš tichým krokem jíti
a soucitem hnut, že tu spí tak sami,
na dlouhé hroby jejich házet kvítí.
A k druhým nesmíš – ani vzpomínkami,
sic probudí se v srdci tvém a schvátí
tě bolesť, touha u těch prvních spáti.
12
TŘI JIZBY.
Jak často sníval jsem o kouzlu jizby prosté,
jak má ji mnohá chýž,
kde vonná květina na bílém okně roste
a oknem v pole zříš.
Jak vlídná byla by, jak útulně by hřála
a jak bych žil tu tich’,
prost slávy, v samotě, jež kolem kruh svůj spjala,
jen ztracen do snů svých.
Pak zase myslíval jsem na komnaty šeré,
kam krajkou clony jen
se zlatý paprsek na skříně, sochy dere
a na čalouny stěn.
Kde bývá pagoda a kde se vasy šeří,
parfumů vzduch je syt,
13
kde v kleci papoušek si škube světlé peří,
v němž hraje slunce kmit.
Ach, sny! Nic víc. Je zpola život ze sna.
Teď jizby jal mne zjev,
jež nejvíc klidu dá, až úzká je a těsná
a z několika dřev!
14
HOVOR S LAMPOU
Věrná, milá lampo má,
jak ta zář tvá jasně plá,
kolik nocí plných touhy,
kolik nocí, jež tak dlouhy,
bděli jsme tu sami dva?!
Však byl jednou také čas,
že jsem hleděl ve hvězd jas,
že mi ze své modré dáli
jako cíl, jak oči plály,
plny snů a dum a krás.
Nehledím k nim více tmou,
však i hvězdy oklamou,
na jednu když vzpomenu si,
srdce mně to svírá, dusí
jako kámen na prsou.
15
Teď už jenom ty mi pláš
a tak tiše povídáš:
„Blázínku, proč chmuříš líce,
plaň a sviť a nechtěj více,
v tom je celý osud náš!
Co nám malé mušky jsou
se svým smíchem, se svou hrou?
Nežli spojil’s dva jen rýmy,
hleď, už s křídly spálenými
leží tady pode mnou!
A já planu dál a dál!
Proč bys ty se zářit bál?
Při tom snění, při té práci
samo se tak zvolna ztrácí,
co bys rád už s duše svál.
A když není naděje,
že k nám dech už zavěje,
který shasne plamen vřelý,
vyzařme ten život celý
do poslední krůpěje!“
16
NOCTURNO.
Abys měl bolesť svou, abys měl smutné dni,
abys měl dlouhou noc – v tom ti svět nebrání;
nežli tě uloží, na věky zabední,
můžeš si hlavu svou skládati do dlaní.
Může tě mraziti – svět ti to dovolí,
choď si i po luhu nadějí zdupaném,
může tě páliti na prsou cokoli,
cokoli může tam ležeti balvanem.
Ano i slza ti stékat můž’ po tváři
krůpějí pryskyřnou, vytrysklou ze stromu:
zaboř jen hlavu svou, přitiskni k polštáři,
a jen to neříkej, proboha, nikomu!
17
MELANCHOLIE NEDĚLE.
Je neděle. Dům prázdný. Ticho všudy.
Sám doma sedím, a co se tak stmívá
a šeří venku, z dlouhé chvíle, nudy
mé oko tupě oknem se kams dívá.
Je všecko šedé, kam můj pohled sjede,
je šedé nebe, a je šedá země,
a domů zdi, kam dívám se, jsou šedé,
a šedivo, tak šedivo i ve mně.
Teď v mrtvé ticho zvuky padly náhle,
a harmonia hudba ke mně vane,
ty tóny jeho velebné a táhlé
jak vážná zpověď duše zadumanézadumané.
Teď jako klavír zní to laškující,
jak vzpomínek by mihla se to krása
18
na lásku, štěstí, schůzky při měsíci,
a zas to pláče, varhanami jásá.
A ve mně jak když jihne, měkne cosi,
a nevýslovně velký stesk mě chvátí
po letech přešlých, po těch kapkách rosy,
jež vypil život a jež nenavrátí.
Po radosti, jíž neužil jsem cele,
a po té, které nikdy neužiji,
po zaslechnuté, kdysi snivé, vřelé
a neslyšené víckrát melodii.
A je mi, jak když ve chrám hledím stmělý,
kde z mramorové dlažby chladno čiší,
kde svíček plápol mihotá se skvělý,
a varhany kde hluboce zní tiší.
Kde novicka se před oltářem chvěje,
jak ovanutá chladným větrem tráva,
a co jí bolesť hledí z obličeje,
se radosti a štěstí odříkává...
19
AŽ UMRU...
Až umru, přijď a polib moje čelo,
já nepohnu se, budu snít sen věčný;
mé srdce po tvém políbení mřelo,
a mrtvý? K smíchu! Není nebezpečný.
Tvůj nechci vzlyk a nechci slz tvých lhaní –
co pro hlouposť jich často s očí padne! –
ni květů v rakev z tvojich bílých dlaní,
jen políbení na mé čelo chladné.
Tam neštěstí se stigma bude tmíti,
však polibkem tvým ztratí se, jsem jistý;
já z tebe moh’ býti šťasten v žití,
nech, ať jdu k Bohu, jak jsem přišel, čistý!
20
ZVONY.
Zvony, zvony! Ony zněly
srdci svými kovovými,
a ta naše, plná lásky,
bila v jeden souzvuk s nimi.
Kolem nás tak ticho bylo,
jen ty zvony z dálky zněly,
a my jsme je poslouchali
ruku v ruce, oněmělí.
Zněly mírem, zněly touhou,
zněly hudbou v města tiši;
Bože, člověk s láskou v srdci,srdci
co v těch zvonech všecko slyší!
Sedím sám tu, v srdci prázdno,
o illusi jednu chudší,
21
však ty zvony, zvony, zvony
dosavad mi v duchu hučí.
Zněly slibem, zněly láskou,
zněly jako požehnání,
jakoby to vyzváněly
srdci mému z mrtvých vstání...
Šel jsem zas tam, kde nám zněly,
myslím zrovna rok je tomu,
horko v hlavě, tíhu v nohou,
vlekl jsem se tudy domů.
Zas jak tehdy zněly zvony!
Poslouchám je, tiše stanu.
Zdálo se mi, že to zvoní
jenom velkou smutnou hranu...
22
PŘED OBRAZEM GABRIELA MAXA.
Proč oko tvé se, dítě, v dálku hrouží,
proč, dítě, dáváš srdce svoje v sázku?
Vím, po čem zrak tvůj, po čem úsměv touží...
Chraň, dítě, chraň se volat k sobě lásku!
Tak mnohý učeň volal k sobě kouzla –
je v pohádkách a legendách tak psáno –
a ona tiše v jizbu jeho vklouzla,
však mrtvého pak nalezli jej ráno.
A mnohé srdce touhou již se chvělo
po lásce, vášni, silné, bez otěží.
A láska přišla, jak to srdce chtělo,
však srdce nyní mrtvé v prsou leží...
23
SVĚTLO NA STROPĚ.
Znáš ono světlo, snivý samotáři,
jež v síni tvé, kam noční stíny klesly,
z cizího okna, které ještě září,
ti padá na strop, obrázky ti kreslí?
A když tak člověk z lože hledí na ně,
co všecko v hlavě spřádá se mu zticha!..
Dvě hlavy vidí... cítí vřelé dlaně,
a jizba mírem, teplem, láskou dýchá...
A tak v mou duši štěstí padlo cizí,
jak z cizích oken na strop pruh ten bílý,
já také chtěl, než mládí ještě zmizí,
já také chtěl být šťasten jednu chvíli.
Teď v nocích bez snů, které jsou tak dlouhy,
kdy člověk zpět jde po ztracené stopě,
24
mě štvou a děsí světelné ty prouhy,
jež jako výsměch leží na mém stropě.
Již prchly zas ty chvíle štěstí žhavé,
a uvadlo již, co mi láskou zkvetlo;
sám ležím bez snů v jizbě svojí tmavé...
Ach, usnout, usnout! Nechci zřít to světlo!
25
STAROMODNÍ ROMANCE.
Já měl jsem vřelý, žhavý cit,
ten v mladém srdci mém byl skryt.
A cit ten často z oka šleh’,
ne v jiskrách, ale v plamenech.
Tu nestačilo blesků pár,
ten plamen chtěl zas plam a žár.
Však vůkol mne byl chladný svět
a jinovatka, mráz a led.
Leč plamenů těch čistý jas,
ten neztišil se, neuhas’.
A k mému hrobu jednou přijď,
až na všem bude sněhu píď.
26
To bude ten, kde padlý sníh
hned skane v slzných krůpějích.
Tam srdce bude pohřbené,
to horoucí, to plamenné.
27
POSLEDNÍ LIST.
Když poslední můj list jsi spalovala,
zda ruka se ti přeci nezachvěla,
zda lítosť nad vším přec tě nepojala? –
V tom listě byla duše moje celá.
Má celá duše, mladá, plná snění
a se vší vírou, se vší láskou žhavou,
ó, rci, zda něco jako zakvílení
jsi neslyšela vzkřiknout nad svou hlavou?
Když poslední můj list jsi spalovala,
a viděla jsi, jak se plamen slívá,
zda slyšela’s – to byla chvíle malá –
tak jako když to v plamenech těch zpívá?
To byla moje duše mezi nimi,
jež na hranici svojí, lásku v hlase,
28
za štěstí tvoje zpěvy nadšenými
tam naposledy ještě modlila se.
Když poslední můj list jsi spalovala
a když jsi jiskry hltati jej shlídla,
zda slyšela jsi něco, jakby hnala
se, šumíc kolem tebe, těžká křídla?
To byla moje duše, věř jen tomu,
ta zvedla se nad jizby tvojí stěnou
jak holubice z hořícího domu
a s perutí až na krev popálenou.
29
VŘES.
Ve váse mám lonský vřes,
je už svadlý, suchý dnes.
Čerstvý zdá se, zřím-li naň,
padá, jak se tkne ho dlaň.
A já myslím: Nech jej být,
o minulém líp je snít.
Z dálky se ti minulost
ještě zdá být starý skvost.
Živá barva, čerstvý květ,
jako bys jej právě zved’.
Zlatý úsměv, slunný svit,
jakoby teď právě kmit’.
Ale z blízka všecko, ach,
jenom troud a smeť a prach.
30
RELIQUIE
Tak častokrát se v chudém bytě stane,
kde holá bída z koutů všech se dívá,
že ve veteši krása vykládané
ti skříně, obraz vzácný, číše kývá,
jež jemně ryta, v slabém světle plane.
Tu stará paní, jejíž krásné tahy
už rozoralo hoře ostří bědné,
si vzdychne jen, a slzí pramen vlahý
jí vstoupí v zrak, a dí, když údiv shlédne:
To z lepších časů zbylo, pane drahý!
A potichu se řine slzí příval,
a paměť spřádá vše, jak bylo kdysi –
teď jakby ret se slabě pousmíval,
co oko s láskou na tom skvostu visí...
Ó, písně mé z dob, kdy jsem šťasten býval!
31
VLAŠTOVČÍ HNÍZDO.
Pod trámem pnělo hnízdo vlaštovičí.
A přišlo jaro, již tu březen, duben,
již v louce květ a trávy stvol se tyčí,
leč vlaštovčí snad párek bouří zhuben,
když zvedl let nad moře, hory srázné,
se nevracel a nevrátil se z dáli...
Tu přišli vrabci, našli hnízdo prázdné
a již se z něho smáli...
Tak v mnohém srdci, které teplé bylo,
vystláno pro sny, štěstí, pro naděje,
zkad sladkou písní ve svět se to lilo,
teď cynismus už pustý se jen smějesměje.
Ó, nediv se, má duše, moje touho,
jen, slzu v oku, slyš tu moji zkázku!
To srdce, věř mi, čekalo tak dlouho
svou vlaštovku, svou lásku!
32
K JITRU.
Jak po tichém a zdravém spánku
se rumění tvář dítěti,
ty, jitro, rudé od červánků,
jdeš spícím krajem zachvěti.
A Člověka zbuď! pravíš vánku
a Rozkveť! poupěti.
Tvůj zvoník, skřivan, letí vzhůru,
zní tónů čistých výš i spád,
ó, nech mi noc, ó, nech mi chmuru,
ó, jitro, nech mne dále spát!
Již prchá sen, kams do azuru,
já letěl bych s ním rád.
Co dáš mi za něj – jsem tak chudý?
bylByl krásný a je nedosněn!
Kus touhy marné a kus nudy
33
a k nepřečkání dlouhý den,
v něm shon a vřavu, neklid všudy
jak moře plné pěn.
Problemů starých dlouhou šňůru,
již navlékal jsem tisíckrát,
zas novou trpkosť, rozmach vzhůru
a nový klam a nový pád
Ó nech mi noc, ó, nech mi chmuru,
ó, jitro, nech mne spát!
34
ADAGIO.
Poslední stránky básníkova denníku.
A nyní, jak se ve vše vsnívám zpátky,
jak ve vzpomínek tichých vlnách tonu,
mně zdá se, lásky ten náš román krátký
že byl jen v dálce mroucím hlasem zvonůzvonů.
Neb jako hudba, která v parku starém
hned tichem jásá a hned šepce, stená,
přes houšť se nesouc, kde to voní jarem,
z dvou oken zámku, jež jsou ozářena.
To adagio. Duše dvě se spijí
tou čaruplnou písní do závrati
a v oné dlouhé, snivé melodii
se objímají a se u hvězd tratí.
Park dřímá. Listí ani nezavzdychá,
jen bez zvuku jak v taktu snět se kývá,
35
a s modrou nocí, plnou snů a ticha,
a s květů dechem adagio splývá.
Teď zmlklo, v dáli doznívajíc dlouze –
ó, ne, já dosud slyším znít je v tmavu
a ke svým prsoum zase tisknu v touze
tvou v sladké mdlobě klesající hlavu.
Zas vidím, zas tvůj jemný profil čistý,
tvé oko, které modrým ohněm plane,
zas otevírám dlouhé vřelé listy,
nervosní malou rukou tvojí psané.
V své jizbě sedíš, která teplem dýšedýše,
a nad svou prací ukláníš se denní,
co nad tvým čelem jako na květ tiše
se snáší s výše moje políbení.
A jdeme spolu podvečerním šerem,
ty, důvěrně se v rámě moje věsíc,
jdeš drobným krůčkem. Víš, tam nad klášterem,
kde vycházel vždy zamlžený měsíc.
Jdem’ v záři jeho, třpytným sněhu jasem,
při dálných zvonů hlaholícím zvuku,
ty vyprávíš cos měkkým svojím hlasem,
já hřeji ve své chladnoucí tvou ruku.
36
A jdeme spolu sežloutlou již travou,
již kryje plno spadalého listí,
a v tichý hovor pod tvou nožkou hravou
to listí žluté šeptá nám a svistí.
Pak v záři jarní sedíme kdes v sadě,
kde voní bez a kde tak měkký v tváře
ti padá stín. Tvou malou ruku hladě,
jak viděl svět bych v modré plynout páře.
Ty píseň drozdů vnímáš jásající,
přes čílko necháš plát si slunce zlato,
v tvém oku čtu, co ptát se chceš a říci,
a polibkem ti odpovídám na to.
V tom mraky nebe potáhnuly náhle,
kde před chvílí se slunce smálo ještě,
již zahřmění se ozvalo kdes táhlé,
v cest písek padly těžké kapky deště.
Co úkryt nám, ač dobře jsme jej znali!
Jak děti déšť ten proletíme radši,
a slunečník tvůj, jako hračka malý,
jak stuleni jsme, oběma nám stačí.
A letíme, a v slunečník to klove,
a ty se směješ rozpustile tomu,
37
co ve vlasech máš kapky démantové
jak zlaté slzy hnědá kůra stromů...
Ó, noci dlouhé, ve kterých jsem šílel
po ztrátě tvojí, dlouhé, prázdné noci!
S měsícem bděl jsem, s vichrem zimním kvílel
a v podušky skráň bořil bez pomoci.
Tvé jméno lkal a klel jsem jedním dechem,
když slyšel jsem je, v zrak mi vešly slze,
kdes spát jsem přál si, hlinou kryt a mechem,
svět z páry modré znik’ mi v šedé mlze.
A vše to přešlo. Na peruti bílé
to vzala s sebou, odlétajíc, doba;
necítím bolesť, hlavu ke snu chýle,
i trpkosť hořká zmizelazmizela, i zloba.
Teď vzpomínám si tebe v tichém snění,
co splývají a mizí tvoje tahy,
jak na mrtvého, jehož dávno není,
jak na mrtvého, který byl nám drahý.
Jen vůně jemná jak by v duši zbyla
mi z oněch chvil, jež navždy odekvetly;
já ptám se teď, zda opravdu jsi žila,
či zda mou duší sen jen táh’ to světlý.
38
Tvůj hlas, tvůj smích, zvuk tichý tvého kroku,
a šelest listí, po němž šli jsme kdysi,
hlas dálných zvonů, hřmících ve vysoku,
zpěv ptáků z hnízda, na stromě jež visí;
pád deštných kapek, echo políbení,
tvůj tichý dech, jenž s mojím dechem splývá,
vše, jak když v tónech taje, v tón se mění
a v snivou hudbu dalekou se slívá.
To adagio, jež se měkce vlní
a třese parku zadumanou hluší
a sladkým teplem nevýslovným plní
a zatopuje celou moji duši...
Zavírám oči... Zřím tě v svěží kráse,
jdeš k mému loži, usmíváš se jemně,
však úsměv tvůj mě mate, tichý, zdá se
mi úsměvem již nebýt z této země.
Tvé líce bledé, celou zřím tě jinou,
jak měsíc by se linul přes tvé rysy,
a já se chvím, tak jako nad hlubinou
když v bázni lásky zachyt’ jsem tě kdysi.
Ty mlčíš, mlčíš. Vím, jsi mrtva jistě,
a hrobu smír to proudí přes tvé líce,
39
tys mládí mé, jež odvál vítr, svistě,
jsi duše dnů, jež nevrátí se více.
Jen vůní byla’s, která prchá z květů,
když křídlo lehké k nim se stočí,
jen poesií, již jsem zachyt’ v letu,
jež hlas tvůj vzala a tvé modré oči.
Ó, zůstaň, zůstaň! Ještě jenom chvíli
se vznášej u mne, hlaď mi čelo hebce,
má hlava, hleď, se v měkký klín tvůj chýlí,
a ret můj tiše: Odpuštění! šepce...
Má matka volá, zdali spím, se táže,
a já se oko otevříti bojím,
by nezmizela’s. Nemám síly, paže
by zachytla tě, stiskla k prsoum mojim.
Ty mizíš! S Bohem!... Ne, to není matka,
co sedí zde u mého lože zticha.
To žena cizí. Její tvář je hladká
a jako sníh. Květ vadnoucí z ní dýchá.
Svou rukou chladnou na čelo mi sahá,
a jak by vánek táh’ mi na skráň žhoucí,
cos nového mi plní prsa blahá,
vždy tišej’, tišej’ srdce slyším tlouci.
40
Mám křídla, křídla, mizí všecka tíha,
a již se vznáším vzhůru jako ve snu,
vždy výš a výš a výše mě to zdvihá,
já nebojím se už, že zpátky klesnu.
Tam dole země – vidím lesy ještě,
a nade mnou hvězd miliony svítí
jak ony kapky podjarního deště,
jež zachytly se ve tvých vlasů síti.
Šum táhlý hvozdů, hukot řek a moře,
hlas dálných zvonů vane ke mně z hloubi,
jak hudba, v které taje ples i hoře,
jak adagio, jež se s tichem snoubí...
A všecko mizí – – – – – – – – – – –
41
II.
[43]
CESTOVNÍ PÍSEŇ.
Jedeme, ne, letíme
dusajícím vlakem,
jedeme a nevíme,
kam dřív se svým zrakem.
V pravo, v levo obrázek
s obrázkem se střídá,
cesty, louky, lesů vděk,
starý hrad v nich hlídá!
Polí pruhy od lesů
po celé jdou pláni
jak na školském výkresu
rovné čárkování.
Města, vísky, kostely
s červenavou vížkou,
[45]
a zas v luh jsme vyjeli
zlatý pampeliškou.
Zpátky letí topoly,
vrána děsem jatá,
podle mezí batolí
housátka se zlatázlatá.
Rybník v olší zablýská,
dvorec zamihne se,
minem’ mžikem skaliska
a jsme v tichém lese.
Co tu květů ve trávě
najde oko tupé!
Břízy, buky zvědavě
hledí v naše kupé.
Nad vším ticho líbezné,
nad vším z růží stkáno
ono velké, vítězné
slavné jarní ráno...
U cíle! Zvon zazvučel.
Lehko vyjdu z vlaku.
Snad jsem tam cos zapomněl...
Mžiknu po svém vaku.
46
Ano, ano, už to tak,
ale u všech všudy!
dobře, že s tím odjel vlak,
byl to spleen a trudy!
47
ŽEBRÁK.
Zadumaný, zachmuřený
hledíš ve vln tichých pěny,
mění se to, mění!
Den je jarní v plném plání,
hlavou tvou jde vzpomínání,
co bylo a není.
Ticho. Ku tvé staré hrázi
s fanfarami nepřichází
vzácných lovců řada;
jen, jak jarní vítr duje,
kus tvé stěny ulamuje,
a ten kámen padá.
Jsi tak jako žebrák vskutku,
opuštěný, plný smutku,
48
rozjizvené líce;
ale ještě víc to bolí,
že ten národ kolem v poli –
není o nic více!
49
FANTASIE.
Na stráni slunné ležím, plné vřesu,
jenž právě kvete v růžných květů zdobě.
Zem sálá teplem. Jak to v léta době,
kol cvrčků koncert. Za mnou stíny lesů.
Pnu v dál a v slunce oči v tichém plesu,
a víčka zrovna svírají se k sobě,
již jenom cvrčků chřestot slyším v mdlobě
a kamsi v dál se, do daleka nesu...
Jsem na Východě... Slunce zář se lije
skrz bílé sloupy. Ženy zřím, jich šíje
jak z bronzu – tančí při strun staré zvěsti.
Jich oči uhly, plameny jsou rety.
A jaký rej to! Jejich castaguetty
mi s hudbou cvrčků z dálky do snů chřestí...
50
KŘÍŽ.
Je na rozcestí v poli,
je starý jeden kříž,
a Kristus na ten holý
kmen dávno přibit již.
Dva jeřáby jsou kolem,
už také mnohý rok,
a sklání se jak bolem
až na ten Kristův bok.
Ten Kristus dí: „Ó vizte,
tak musím tady pnět,
tak rozpjat, že jsem v čisté
chtěl náručí vzít svět!“
51
A jeřabiny rudé
když zrají, zříš tu zjev:
jak přes boky by chudé
zas čerstvá tekla krev...
52
DOMEK.
Neveliký, čistý dům
zahlédl jsem kdesi,
kolem stály, plny dum,
šíré modré lesy.
Slunečnice, podnes vím,
hleděly tam vzhůru,
v modrých vlnkách kroužil dým
z chaty do azuru.
A ten domek, jako sen
v samých lesů lůně,
po druhé zřel, obrácen,
ke mně z lesní tůně.
Když jsem tehdy kolem jel,
svět jsem viděl kvésti,
53
zdálo se mi, že bych měl
dost ho k svému štěstí.
A jak kol jsem vlakem lít,
cítil jsem až na dno,
štěstí mít že štěstí chtít,
a to že tak snadno.
Onen domek dlouho pak
měl jsem na paměti,
jak ta léta jako vlak
bez přestání letí!
Po letech, ach, po letech
oč jsem k štěstí blíže?
Snad si jedu pro úsměch
oné čisté chýže.
Už jsem blízko, už jsem tam,
jen co vlak se stočí –
a já marně zavírám
před tím domkem oči...
54
NOC V KRUMLOVĚ.
V Krumlově pod hradem, vzpomínám dnes,
nemoh’ jsem usnouti v půlnoční čas,
sotva že spánek mi na víčka kles’,
vzbudil mne hodin vždy dunící hlas.
Měsíc plál v úplňku, modrý se lil
přes štíty zubaté, přes křivky střech,
z hluboka řeky zněl šumot a kvil,
hodin hlas chvěl se tak ve starých zdech.
Bylo mi, jakoby z přelétlých let
zbyl tu v nich jediný domácí zvuk,
po rodu vymřelém, který tu kvet’,
po dědech, které už zapírá vnuk.
Ostatní zapadlo, zapadlo v rum,
na hradě – není, ach, naše to krev,
55
pod hradem cizota, hlahol a šum,
mluvy kde domácí tratí se zpěv.
Vy, již tam ve chrámě dřímete sen
pod tvrdým kamenem, růže kde znak,
jistějistě, když zbudí vás některý den,
rádi zas k novým snům přimknete zrak!
Co jen v těch hodinách, co jen to jest,
co mě tak dojímá zase a zas?
jeJe to v nich výčitka? pohádka? zvěst?
anebo povel to: Vstaňte, je čas!?
V Krumlově pod hradem nedala spát
hodin mi dunivých tajemná moc,
ale když usnul jsem, snil jsem a rád
o růžích, o růžích po celou noc.
56
ŠUMAVSKÝ MOTIV.
U cesty pár prken, sešlá jsou a šedá,
ale nestanouti, jdeš-li kol, to nedá.
Vryto tam pár křížků, tu i jména byla,
ale teď už prkna smytá jsou a shnilá.
Cesty prach je kryje, slunce žár je bělí,
bouř a déšť je smáčí, zima zachumelí.
A já spitý dechem obrovitých lesů,
šírou země dálí se skal srázných tesů,
třpytem, který hraje v sněžných vodopádech,
v oku tichých jezer zamodralý nádech,
zelených luk stráně, v sluchu zvonky bravu,
vítězný zpěv bystřin, věčné hřmění splavu,
u prken jsem stanul, zachvěl jsem se bolem,
že i zde v té kráse přec jen Smrť šla kolem.
57
SONETY ZVÍKOVSKÉ.
Vácslavu Jansovi.
I.
I.
I ve své zkáze, s ranami a vráskou
jsi krásný dosud, ne žebravý kmet,
jen schudlý král tu stojíš, hrdý vzhled,
a vzdorně čelíš bouřím svojí hláskou.
Vše kolem tebe tichou zvučí zkazkou,
můj Zvíkove, z těch dávno přešlých let,
a já a vše, co kolem život spřed’,
jak stejnou k tobě hledělo by láskouláskou.
Tvé lesy kolem – slávy pamětníci
i tvého pádu – nepokojným rtem
do snů tvých starých věčně ševelící.
Dvě řeky kolem – jak dvě bílá paže,
a jimi rodná objímá tě zem
a ke své hrudi tiskne tě a váže.
58
II.
II.
Zeď kácí se, a kámen padá, padá...
A mezi rumy, na skálu, jež zryta,
si sedá černý mech, a blín se chytá,
a přes vše pne se ostružina mladá.
Však dál, ó, viz! těch štíhlých sloupů řada,
a gothickým jak oknem zeleň kmitá,
jak v arkad krásu, dříve hnízdo hada,
se obrazů již mísí barva sytá.
Co vetché, padlo – bolí tě ten zvuk,
když padne kámen s rozoraných skal?
Ach, k čemu slzy, k čemu líc tvá bledá?!
Tu hleď, jak palác z rumů černých vstal,
jak po staletích krásu našel vnuk,
a jak ta krása výš a výš se zvedá!
59
III.
III.
Jak za vrchy by hořelo to kdesi,
tak plane nebe v červánkovém vznětu;
lesk řeky mdlý je jako na sametu,
a v modrý závoj ztrácejí se lesy.
Jen pod hradem, nechť stín se kolem věsí,
je bujná zeleň, nad ní v rychlém letu
jsou vlaštovky, a jinak nehne se tu
ni kámen, strom, ni tráva nevzdychne si.
Tam v hloubi hučí řeka... Na ní vory
tak rychle plynou... Oheň šlehá sporý
blíž přívozu, té chaty trpasličí.
Vůz těžký hradem zaharašil k mlýnu
a zanik’ dole. Hrad tu sám a v stínu.
Kol ticho všude. Žluva na déšť křičí...
60
IV.
IV.
Má bába vždycky vypráví, jak jela –
už dávno tomu, dávno – Zvíkovem,
noc byla letní, probůh, co se bělá
tu všude kol, jak sníh když skrývá zem?
Hned tu, hned tam ta stříbra záře skvělá
se mihla, blýskla jasným zátřpytem.
A bába končí: „Nebylo to snem,
ta záře všude, kam jsem pohleděla.
Snad poklady to tenkrát země kvetla,
snad roucha duchů mihla se to světlá,
co za hrobem, to nikdo nedotuší!“
Má zlatá bábo, nyní věřím rád.
Čar letní noci viděl jsem tam plát
a jeho skvost jak ty si nesu v duši.
61
V.
V.
Čtu „Sekerníka“. Vlna šplouchá tiše
mi u nohou. Hrad v jitřním ozáření,
a v staré zdi a šedém na kameni
jak slunce když svým zlatým štětcem píše.
Již s knihy bloudí oko do skal výše
a na proudy, jež přes balvan se pění,
sta tisíc jisker tančí, políbení
kam vtisklo slunce. Země teplem dýše...
A zavru oči... Pod Zvíkova rumy
poslouchám zticha, v dvojím různém hlasu
jak Otava i Vltava si šumí.
Kol moucha bzučí, hledá květ, jenž pro ni.
A polena, jak v nedalekém plasu
o skály bijí, jasným hlasem zvoní...
62
VI.
VI.
Jen řeky hučí ve sny ti a k spánku,
můj Zvíkove, les šumí ti, pták zpívá.
Však neděle když přijde, do červánků
tě budí hlahol, smích, hra skotačivá.
Rej v nádvoří, zpěv, cinkot skla i džbánků,
při kolovrátku pod lipou, jež kývá,
na písku dívky, zardělé až k spánku,
se točí, sukně po větru jim splývá.
A za zdí starou, jež se boří, mladé
hoch dívce první políbení krade,
kdo rozpak vidí, kdo stisk ruky chvějný?
Jen starý hrad. Ten hledí na ně s výše,
na Václava si myslí, na Záviše,
a praví k sobě: Svět je stále stejný!
63
VII.
VII.
Vše ztichlo ve mně. Starých vášní lvice
jak usnuly by, hněv proud odnes’ ručí,
a hořkosť páry vzaly do náručí
a odlétly s ní, stříbrem blýskajíce.
Ba ani Tvoje neviděl jsem líce,
jež v srdce tolik nalila’s mi žluči
a tolik jedu, který pálí, mučí,
ne, v klínu skal tam nevzpomněl jsem více.
A přec jsem vzpomněl jedenkráte Tebe.
To bylo večer. Lesy voněl vzduch,
a modré zvolna růžovělo nebe.
Pták zpíval. V pěnách svítil řeky pruh,
a Zvíkov hleděl v záři do údolu...
Já vzdych’: „Ó, žel, že nezříme to spolu!“
64
VIII.
(Památce Petra Maixnera.)
Ó, mistře, který’s prchl z víru měst
a v starých troskách pracoval jsi v tiši,
Tvůj sluch mou píseň pozdní neuslyší,
Ty spíš, a duch Tvůj krouží kolem hvězd.
Za břímě práce, jež jsi uměl nést,
za odříkání, cíl jež klade vyšší,
měl’s ptáků zpěv jen a šum řek a zvěst
a vlhkou vůni, kterou hory dýší.
Tah Tvého štětce každý láska táhla,
a jméno Tvoje? – mizí ponenáhla
tu mezi námi, jak už to tak bývá.
Však v hradu starém, jak tu stojí v klidu,
tam žije, žije – na stěnách i v lidu
a do pohádky hradu tiše splývá.
65
IX.
IX.
Noc. Měsíc září. Hvězd tak jako kvítí
je po obloze. Lesy mlčí v snách,
a noc je slyšet, jak jde po špičkách,
jez hučí dál... U přívozníka svítí...
Mlýn dále klepe, v proud se kolo řítí,
jak hvězdy hoří třpytné mušky v tmách,
a ve měsíčné záři na skalách,
jež tmí se zryté, tichý Zvíkov zříti.
Teď zdá se ti, že dosud celý, celý,
jak v dávném věku se skal hleděl v dol.
Ó, pohleď tam, jak teď se to tam bělí!
Ty zachvíš se, neb nevíš, jsou to břízy,
či kráčí to snad Bílá paní kol
ve skvoucím sněhu dlouhé svojí řízy?
66
VZPOMÍNKA Z MORAVY.
Je to dávno... Z Adamova
šel jsem k Býčí skále.
V tom šleh’ blesk a zas a znova,
hřmělo nenadále.
Mraky jak noc černé létly
přes lesy a nivy,
silnice prach zvedal světlý
vzhůru vítr divý.
Strom se třás’ a země chvěla,
za ranou šla rána –
v tom tu chata osamělá,
budiž požehnána!
Žena vlídně s prahu kývá,
kolem ní dvé dětí,
67
v náručí se pousmívá
buclatá tvář třetí.
Ach, ta chata! Je-li podnes
a zda tytéž hostí?
Já si tolik tepla odnes’,
tolik srdečnosti!
Žena byla ještě mladá,
děti roztomilé,
zapomněl’s, že liják padá,
hrom hřmí každé chvíle.
Žena křížem značila se,
děti však jen třeští,
vyskakují, zvonek v hlase,
porousat se v dešti.
A já měl hned na paměti
lidovou báj prostou,
myslil jsem si: Ať ty děti,
jak to třeba, rostou!
Ať si v bouři tuží hlavu,
snad ji jednou zkusí,
vždyť ta bouře přes Moravu
jednou táhnout musí.
68
LETNÍ NOC.
Po žáru denním večer se tichý
nachýlil v stínu nad zemí,
bez lidu byla luka i líchy,
povadl západ s růžemi.
Nebylo slyšet lásky ni záště
jediný výkřik zoufalý,
jakoby s touhou do stínu pláště
krajiny celé padaly.
Nebylo záře v kraji tmou skrytém
v té velké chvíli oddechu,
světluška jenom s malým svým třpytem
upadla s keře do mechu.
69
Nebe však bylo, šeré a chladné,
drahokam velký nad plání,
všecko jenž světlo, které pil za dne,
vyzáří v tichém blýskání.
70
SEN NA VALDŠTEJNĚ.
(Památce Máchově.)
Na Valdštejně staré hvozdy šumí,
koupajíce koruny své v slunci,
o Valdštejně, starém pustém hradu.
Ale Valdštejn neprobudí ze sna,
dřímá dále bez hnutí a tiše,
pne se mostem nad úvalem lesa,
tmí se, spustlý, nade srázem skalin,
jenom kostel, jemuž v dlouhá okna
prsty sosen lehce na sklo bijí,
s bílou kaplí v stínech lesa svítí
v jitřní záři...
V měkké svěží trávě
v stínu kaple sedí starý mistr,
štětec volně vypadl mu z ruky,
a on sedí, tiskne hlavu v dlaně,
jakby v dumách utonul byl duší,
71
jakby mocí rozumět chtěl písni,
kterou šumí kolem lesy staré.
Kroky náhle vytrhly ho ze sna,
pozved’ oči.
Úzkou stezkou k němu
poutník mladý vyšel ze tmy lesa,
zabalený v plášti. Líce bledé
o bolesti, o sklamání mluví,
ale v pevných rysech bledé tváře
přírody se divá snoubí síla
s jemným kouzlem, které vlíbá božství.
Na nekryté hlavě vlas se čeří,
pod čelem dvě velké oči snivé,
tajůplné jako horské vody,
planou, nevíš, vzdorem víc či láskou.
Překvapený povstal slavný mistr,
o dva kroky zděšen couvl zpátky.
Také poutník stanul blízko kaple,
a tak tiše stáli proti sobě.
„Ty jsi Jan,“ řek’ chvějně mistr starý,
„Jan, jenž snil a trpěl, kázal v poušti!
Mnohý den již v dlaň tu tisknu skráně,
čekám, až se vyhoupne mi z duše
72
obraz tvůj, by zachytil jej mžikem
štětec mdlý na bílé stěně kaple,
marně čekám... A teď sám jdeš ke mně.“
– Nejsem Jan – děl poutník. Při tom trpký,
bledý úsměv prošlehl mu na rty.
„Kdo jsi tedy? Pověz!“ Poutník mlčel.
Potom pravil: – Pravdu řek jsi mistře!
Já jsem Jan, má noha bloudí pískem,
kolem kol se nesmírná pouťpoušť šíří,
bez života, bez pohnutí, smutná,
vidím ji a ještě víc ji cítím,
plnou hrůzy ve svém vlastním srdci,
kde to pálí. Napínám zrak v dáli,
vidinami spitý, který tuší
velké příští, volám – kolem ticho,
poušť je hluchá, volání mé marné
bez ozvěny v daleku se ztrácí...
Zemdlen, padnu na písčité pláni,
která vsáká moji krev i slzy,
ale za mnou přijde zástup celý,
mrtvá poušť se zahalí zas květem,
a přes moji lebku s vlahým větrem
půjde máj! –
73
A poutník, hlavou kyna,
kráčel dále...
„Zůstaň, divný muži,
kam tvé kroky v žáru slunce spějí?
Zůstaň, zůstaň!“
Pousmál se poutník:
– Jan tvůj musí dále parnou pouští.
Cíl můj hrad je, na dvou hrotech skalních
začernalých bělavé zdi svítí. –
„Trosky!“ řekl stařec.
– Můj to život! –
A již bral se dále lesní stezkou,
mistr za ním v pohnutí se díval,
jeho tvář si vrýval ve svou duši,
až mu zmizel v šerých lesa stínech.
Potom zvedl pohozený štětec,
počal v kapli malovati Jana.
Slunce plálo. Valdštejn tiše dřímal...
74
ČERTOVA STĚNA.
Skal srázy divé. Na nich les se tyčí,
kde světlo chytá stínů náruč měkká,
kde ticho... Klesť jen, praskajíc, tě léká,
list bříz a buků splývá do jehličí.
A v hloubi dole šumí to a syčí,
jak přes balvnnybalvany skáče divě řeka
a s věčnou písní letí do daleka...
Co bolesť tvá tu? Je tak trpasličí!
Zda chápeš jasně: Musí to tak býti,
jak balvan řeka, bol chce žití krása,
čím balvanů víc, tím to jasněj’ svítí!
Čím balvanů víc, tím let řeky prudčí,
tím zpívá divočej’. Mě bolesť drásá,
vždy vítězněj’ však z prsou mi to zvučí!
75
VEČER NA ŠUMAVĚ.
Stmívá se a stmívá, stále víc a více.
Vrcholy hor modrých v mlžné dálce mizí.
Na vysokém nebi tichá večernice
jako muška zlatá třepotá se ryzí.
Kolem v předu, vzadu lesy jen a lesy,
odkud táhne vlhko, syté lesní travou,
od větve se k větvi soumraku síť věsí,
ve hlubinách noc již skládá peruť tmavou.
A teď nade hvozdy měsíc vyšel bílý,
zář jak když se práší nad zamlklou hluší.
Někde cvrček počal. A jak kolem pílí,
brouk, jenž z trávy vylet’, zabzučel mi v uši.
76
Cítím, zvolna, zvolna jak noc k zemi lehá,
a jak země hlavu na její klín skládá.
Klekání mi zvoní sterých zvonců něha,
jak se domů z pastvy navracejí stáda.
77
VEČER V STARÉM PARKU.
Pojď, vejděm’ v park, pojď, učiň mně to k vůlivůli.
Hle, zlato blýská v husté jeho šeři,
na bílých cestách jak když tryskne z důlí,
a pták, jenž sedne tam, má zlaté peří.
Kus louky svítí dál, a za ní tulí
se k stromu strom, a houšť se stmívá keři,
amtam Diana se tají, luku půlí
již zvětralou tam Amor v dálku měří.
Pojď, západ hoří, listí šumí tiše,
a jak se hloub a hlouběj’ ztrácí stezka,
již vlhkem trav a večerem to dýše.
A v bassin starý, tam kde do náručí
chyt’ vílu satyr, voda s výše pleská,
jak polibky když bez konce to zvučí...
78
CESTOU K JESENI.
Již vřes? Ach, ano! Kvete všude.
A já, ač rád mám jeho vděk,
ty květy růžové i rudé,
jsem nějak se ho přeci lek’.
Což byl už máj a byla vesna,
a kvetly letos stromy již?
Tak stál jsem tu jak, vzbuzen ze sna,
bych střásal těžce jeho tíž.
A jak by se mi bylo zdálo
cos dlouho – celý snění proud,
a jak bych si již ani málo
na sny ty nemoh’ vzpomenout.
Ó, snad tak pozdě přece není,
to chlad jen padl do léta,
79
ó, hle, tam ještě motýl denní
se lesní cestou třepetá!
Však pravda, lítá nějak líně,
jak nemoh’ by už z těchto míst.
Jdu blíž a vidím – v pavučině
se chytil to jen – svadlý list.
80
A BYL TO PODZIM...
Den zářný byl, však slunce bez žáru
ve skvoucím lesku lehlo na zemi,
to bylo jako lásky vzpomínky,
ne láska sama s mládí vášněmi.
A byl to podzim, podzim pozdních růží.
Ten lesk byl úsměv, tichý, bolestný,
jejž chorý zvábí svoje na líce,
a někoho chce ještě oklamat
a v úsměvu tom trpí nejvíce.
A byl to podzim, podzim pozdních růží.
Táh’ vítr chladný stromu korunou,
a listím táhlo tiché šeptání,
jak slabý povzdech, slova poslední,
když ke rtům bledým se kdos uklání.
A byl to podzim, podzim pozdních růží.
81
A pavučiny vzduchem letěly,
jak čísi dlaň by v síť je křížila,
a blýskala se v dáli okna dvě,
jak v očích by to slza svítila.
A byl to podzim, podzim pozdních růží.
82
CESTOU V ZIMĚ.
Vše zasněženo, zapadáno,
jen komíny ční vzhůru z chat,
a ticho kol je večer, ráno,
jak bylo by šlo všecko spat.
Ba, všecko spí, a ruchu není,
kam obrátíš se pohledem;
teď o jaru snad strom má snění,
a vlna dřímá pod ledem.
Vše spí, vše sní. Jen malé stopy
jdou tisíceré k vesnici.
Kdo šel to jen pod veské stropy
tou plání sněhem zářící?
83
To nešla zvěř, ni děti jimi,
jdou tam a nejdou nazpátky.
Ach vím! To byly zvěsti zimy
a roztomilé pohádky.
84
PÍSEŇ.
Již západ zhasnul, tu tam oko zhlídlo
ve výši hvězdu – bylo pozdě, pozdě;
než tušit moh’ jsem, soumrak počal křídlo
rozpínat šeré po šumavském hvozdě.
Kmen skřípnul někde, had zašustil kdesi,
a hvozdy stály bez hnutí a hlesu;
v mou duši mdlou, jak sám jsem kráčel lesy,
se hrnul příval neklidu a děsu.
V tom lomoz vozů zaslechl jsem z dáli
a stále jasněj’ – v tichu tom tak milý,
a slyš, teď písně jak by tóny vály,
jak z dálky by se v lesů mrtvo lily.
Ach, vskutku píseň! Zbožná píseň lidu
se třásla v tichu šírých hvozdů dechem,
85
tak prostá, vroucí, silná ve svém klidu
se nesla ke mně, doznívajíc echem.
A tu již vozů vstříc mi řada jela,
při každém voze forman šel a zpíval.
a hlas té písně, která z úst všech zněla,
se měkce vlnil, smírně nocí splýval.
Ten hlas pak dlouho ještě táhl se mnou,
a já jsem cítil duše hlubinami,
číms, písni, těm, kdo nocí spějí temnou,
a kdo tím lesem života jdou sami!
86
III.
[87]
ŽIVOT.
Jsme v mládí všichni jako náměsíční,
jdem v snách a slepi láskou svou a touhou,
nad námi hvězdy jako písek říční
se blýskají a třpytí smavou prouhou.
Kol velký mír a svatý ležet zdá se,
co vane k nám, je květů vůně sytá,
jdem výš, jdem k nebi, ku slávě a kráse,
a ruka vláken měsíčních se chytá.
Pod námi tma je, nad námi je světlo,
jdem výš a výš a stále výš a výše
až k závrati, kde sta se křivek spletlo,
po úzké cestě, která oblouk píše.
[89]
A stále nás to ještě výše volá
a stále tam, kam sotva vzletí ptáci.
V tom výkřik hrozný. To je život z dola.
Čím výš kdo spěl, tím hloub se na zem kácí.
90
NÁPIS NAD SLUNEČNÍMI HODINAMI.
Na starém kostele uprostřed hřbitova
písmem, jež ztrácí se, napsáno doslova
u hodin slunečních míhavé rafije:
Každá tě poraní – poslední zabije!
Na starý hřbitov ten za jarní neděle
vešel jsem potichu, den se smál vesele,
v zeleni zářily rozkvetlé kaliny,
a v tom pad’ pohled můj v sluneční hodiny.
Přečet’ jsem nápis ten – jakby se zatmělo
kolem kol – studený vál mi dech na čelo;
se hlavou schýlenou kráčel jsem v truchlých snech,
kvítí jsem neviděl zářící na hrobech.
91
Povězte, spáči vy, tichém v tom zákoutí,
čemu tu žehnati, čemu tu klnouti?
A slyš, teď přes hroby větrem to šumně zní:
Každou z nich proklínej – žehnej té poslední!
Na hřbitově v Proseku 1893.
92
TŘI ANDĚLÉ.
Tři slétli na zem andělé,
jim světlo plálo na čele
jak hvězdy nebes jasné;
ti na zem slétli v domnění,
že svět svým jasem promění,
a zlo že navždy shasne.
Však sotva snes’ je k zemi let,
prvního jali v pouta hned,
on marně křídla zvedá;
druhému ve tvář naplili,
třetího na kříž přibili,
ó, běda, běda, běda!
A dále šlo to vesele,
a sotva komu na čele
93
se vryla pro ně vráska;
byl Pravda první anděl ten,
a druhý Krása, bohů sen,
ten třetí byla – Láska.
94
LÁSKA A SOUCIT.
Zlaté slunce vstává, na tisíce metá
paprskových šípů do vsí jako měst,
na pláně i hory, do celého světa
hřmí a letí, tryská velký jeho vjezd.
Luna kráčí nocí, která je tak tmavá,
k ložím jde, kam padá těžká lidská hlava.
Láska žhavé slunce, luna soucit jest!
Slunce, plamen věčný, objímá a zhřívázhřívá,
a kam padne, musí všecko plát a kvést,
pták se v oblak ztrácí, v srdci štěstí zpívá,
žije vše a roste, raší stará klest.
Luna bílá kane, po úpalu studí,
přes hroby jde tiše, mrtvých neprobudí.
Láska žhavé slunce, luna soucit jest!
95
Slunce, tmavá růže, luna lilje bílá,
obě pel svůj sypou v šero lidských cest –
plaňte, věčné květy! ať si vám kdo spílá,
ať si vás kdo slaví, sviťte, první z hvězd!
Slunce s písní přijde, věčným ruchem dýchá,
luna v rosných perlách odráží se zticha.
Láska žhavé slunce, luna soucit jest!
96
PÍSEŇ O ZVONECH.
Mezi nebem, mezi zemí
upevněny zvony jsou;
zvuk jich duní ulicemi
jitřní září, noční tmou.
A kdy všecky v mocném vzruchu
zavzní hlasy velkými,
je to jako píseň duchů
nad hlavami našimi.
Ve vysoku zvony hučí,
dole velké město hřmí,
v plesu, víru, bolu, žluči
lidstva dav se potácí.
Kdo jen sepne ruce z davu,
kdo jen slyší zvony z nich
97
a kdo, slyše, skloní hlavu
v zadumání zbožném, tich?
Ve vysoku zvony pějí,
dole velké město hřmí,
v jednom shonu, v jednom reji
lidstva dav se potácí.
A přec jsou to jen ty davy,
pro něž zvon se budí z dum,
kterým hřímá, které zdraví,
za něž volá k nebesům.
A přec jsou to jen ti dole,
za něž zvon se dává v let,
za něž bdí a za něž v bole
lká a puká naposled.
98
DVĚ DUŠE.
Dvě duše se potkaly spolu,
ta bílá, ta šerá jak stín,
ta jedna letěla dolů,
ta druhá do výšin.
„Kam letíš, jaký tvůj osud?“
– Já„Já letím na dálnou zem,
já andělem byla dosud
a budu dítětem. –dítětem.“
„Já nevím, kam letím,“ dí šerá,
„já na zemi kmet byla, věz.“
– Vím„Vím, musil umříti včera,
bych mohla se narodit dnes. –dnes.“
99
HŮL.
Když řeky po břehu jsem ráno kráčel, v písku
jsem třpytném našel hůl, a v dáli ani v blízku
jsem nezřel člověka, ať kam jsem hleděl v pole.
A mošna ležela žebrácká u té hole,
a nic v ní nebylo.
Ó, jistě hladem zmořen
a větrem bičován a o vrb starých kořen
tu klopýtaje, vlek’ se starý žebrák tudy
a na dně řeky té své bolesti a trudy
již pohřbil.
Ale hůl tu nechal nocí temnou,
jak řek’ by: Umírám, však bída nemře se mnou,
je věčná, dědí se! Hle, odkazy ty bědné!
Ó, kdo tu jeho hůl a kdo tu mošnu zvedne?!
100
SEDMÝ POKOJ.
Kdes v pohádkové době králů
na skále trčel starý hrad,
v něm sedm síní bylo, sálů,
a šest z nich plných krás a vnad.
Byl první pokoj celý zlatý,
a druhý celý růžový,
a třetí stříbrem přebohatý,
a čtvrtý jako duhový.
A pátý modrý jako nebe,
když poházeno pískem hvězd,
a šestý, sněžný, volal tebe,
a musel’s k němu kroky nést.
A sedmý? Princi, dost měj šesti,
ten sedmý hrazen kameny,
101
tam nedívat se, tvé je štěstí,
tam pohleďpohleď, a jsi ztracený.
Byl šťasten princ. Však v palné touze,
co v sedmém, snil – ó, bláhová
to byla hrozba! – nahlíd’ pouze –
v tom rána padla hromová.
On prchal, prchal děsem zpátky,
však kolem stal se hrůzný div,
teď vše se stmělo za mžik krátký,
co stříbrem, zlatem plálo dřív.
Jen prázdné stěny kolem zely;
kde květ plál, ptáci zpívali,
již jenom zmije zasyčely,
lezouce z děr a ze skály.
Jak stěna princ tam bloudil bledý
tak mnohou noc a mnohý den,
a tajným hořem naposledy
kles’ v zámku rumech otráven...
Pohádka stará...! S dětmi v lednu
snad vyslechne ji mnohý rád,
kdo pohléd’ ale žití ke dnu,
ten nemůže se při ní smát!
102
V SSUTINÁCH.
Na skále tvrdé stará spí tam sláva.
Mha stoupá z řeky, a stín šerý vstává.
Kol ticho, jako v srdci, kde už není,
co prasklo by. A jako zapomnění
vše kryje tráva.
Tak v srdci lidském, prostém hnutí bývá,
ni ples, ni bolesť, nezměrný klid zbývá.
Na spousty rumu, na prach všeho šedý
jak velký smír, jenž přijde naposledy,
se měsíc dívá.
103
ŠEL ČLOVĚK...
Šel člověk smutnou krajinou
a močálem a bařinou,
a bázeň padla v jeho líc,
neb večer tměl se víc a víc.
Tu náhle jako svíčička
se před ním kmitla bludičkabludička,
a čarovná a spanilá,
kol hrála si a tančila.
A zpívala: Pojď za mnou jen,
já budu plát ti jako den,
ó, pojď, jen pojď, mě v pohledu,
já v krásný svět tě vyvedu!
A člověk šel. Tu nad hlavou
mu jasnou září modravou
104
zaplála hvězda spanilá
a stříbra hlasem zvonila:
– Kam, bláhový, jdeš? zpět, ó, zpět!
jdešJdeš v kal a propasť, v moře běd,
jsem hvězda tvá a na stráži,
já cestu tobě ukáži! –
A člověk jak tu sám tak šel,
k té hvězdě své se zahleděl
a potom rozpjal náruč svou –
za kmitající bludičkou...
105
LES.
Les, který tady životem zvem’,
hluboký, dlouhý a tmavý,
neslyšen, neznám, honí kdos v něm
všecko, co bílý den zdraví.
Ukryj se v bázni pod stmělý strop,
utaj se v stínu a šeři,
někdo již stoupá do tvojich stop
a již ti do srdce měří.
Přes chvíli stihne někoho šíp,
a ten se bez ducha kácí;
nevíme ani, zda je tak líp,
anebo všecko-li ztrácí.
106
Tak to šlo včera, tak to jde dnes.
Kdo jen ten hrozný luk nese?
SmrťSmrť, to je pouhý poslušný pes
pro kořisť mizící v lese.
107
ÚSMĚV.
Ten úsměv lidské na tváři
přec záhadou všech největší;
je láska to, jež vyzáří,
či blesk, jenž mih’ se po meči?
Ba, často nejde ze srdce,
a teplo nejde od něho,
spíš plakati se při něm chce,
je odlesk štěstí cizého.
Tak i v těch oknech bídných děr,
kde zaklepá smrť za krátko,
se blýská někdy na večer
to třpytné záře pozlátko.
108
Tak i ten slunce zlatý jas
si na sníh lehá v ulice,
však, přátelé, ví každý z vás,
že mrzne při tom nejvíce...
109
FAUSTOVA ZEMĚ.
Až do posledních žití svého chvilek,
ó, Fauste, pravdy lačný duchu smělý,
když snahy tvé se k výši rozletěly,
ó, jaký byl’s to přec jen velký snílek!
Zřel’s v dáli močál, pustý země dílek,
ten vysušit chtěl’s, láskou k lidem vřelý,
tam lidé šťastni žíti spolu měli,
tam vládnou Mír měl, Svoboda a Mílek.
Svět stále míň chce, a tak se to děje,
z nás malých Faustů naší malé doby
že každý dnes už jenom to si přeje:
Když víru ztratil, zlo jej štve, jed soků,
jen dva, tři lidi chránit v teplu koby
a polibkem jim sušit slzy v oku!
110
BLÁZNŮM.
Vás nešťastnými zovou. Vypravují,
že bolesť hrozná shasla světlo žití
pod vaším čelem, že tam jako v sluji
hvězd záře bludná jeden klam jen svítí.
Ty Kroesem býti chtěl jsi, žebrák bídný,
teď papírky tu sbíráš podle stěny
tak den co den a měsíce a týdny,
a díš: Zde milion, vem, nemá pro mě ceny!
Ty ztratila jsi dítě, chudá matko,
to jediný květ na holém byl trsu,
ó ne, ty máš je, zas je líbáš sladko,
svůj polštář tisknouc k uvadlému prsu.
A ty, ó, dívko s rozpuštěným vlasem,
když zahradou jdeš, po kaštanů listě
111
kde slunce hrá a ptačím zní to hlasem,
díš s úsměvem: Přijď, čekám tedy jistě!
I ty, jenž písní nebo duhou štětce
jsi urvati chtěl vavřín pro svou hlavu,
se usmíváš, a vím, že z dáli přece
teď slyšíš zníti křik a potlesk davů.
Vás nešťastnými zovou. A vy máte
vše, po čem ve snách prahli jste a muce,
my druzí – šťastni! – zříme hvězdy zlaté
a malomocně vzpínáme k nim ruce!
112
ULTIMA THULE.
Znáš onu zem? Za světem kdesi leží,
a co den lidí na tisíc k ní táhne,
ten s vráskou v tváři, a ten ještě svěží,
a co ten pláče, druhý po ní prahne.
Tam vládne král, jenž Pokoj nazývá se,
a zapomnění dává zlatou číši
všem, kdo v zem vejdou. V nesmírné své kráse
se klene ticho nad tou velkou říší.
Co lidi chvátá v různé světa kraje,
co jich se vrací, rozjizvené líce,
sklamání v oku, v kterém slza hraje! –
Z té země nikdo nevrátil se více...
113
IV.
[115]
VZPOMÍNKA Z PLESU.
Té sladké z plesu melodie
mi časem hlavou táhne hlas,
ne, nevzpomínám, a přec žije,
a maně si ji bzučím zas.
A kdykoli ta píseň živá
mi náhle myslí proletí,
jak rostla by s ní, krásná kývá
i hlavička mi z paměti.
Ta píseň byla laškující,
jak máj když dýchne do března,
a pták si zpívá na větvici,
ta tvář tak byla líbezná.
To před lety už bylo kdysi...
Teď píseň tu již nehrají,
[117]
a hlavičky mé snivé rysy
snad svadly též už potají.
Vždyť svadnout jak to z plesu kvítí
jsou všední lidské úděly;
jen ona krása věčně svítí,
již do srdce jsme se zavřeli!
118
POŠLAPANÉ RŮŽE.
Na podlahu zářící,
vyleštěnou nad zrcadla,
v plesu živé směsici
bílá, velká růže padla.
Páry kolem letěly
v lehounkém a prudkém letu,
kdo si v tance veselí
na podlaze všiml květu?
A ta růže zářivá,
svěží ještě dneska z rána,
nežli hudba doznívá,
leží celá pošlapána...
Já, jenž nikdy netančím,
usedl jsem v úkryt stranou,
119
myslil, veden citem svým,
na tu růži ušlapanou.
Myslil jsem, co růží as
padne za noc v světě celém,
včera ještě plných krás,
čistých, velkých, s zlatým pelem.
Svět je strhne ve svůj kal,
co je, že se každá chvěje?
A pak přes ně lehce dál
odkopne a ušlape je...
Kolem šuměl dlouhý šat,
co se záře sálem lilo!
Světla, tanec, hudby chvat –
jak se mi vše protivilo!
120
SAMOTÁŘI.
Celý svět jak zakletý
na blýskavé parkety,
v kytic vůni, v záři světel,
v úsměvy a zálety.
Samotáři, který sníš
ztracen ve své jizby tiš,
pozor dej, ať nevyláká
karneval tě ve svou říš!
Slyšíš, kterak ulicí
zimní ostrou vánicí
hrčí vozy, na ples vezou
dívky blahem zářící?
Nevidíš tam v dálce plát
zlatou září oken řad,
121
pamatuješ, jak jsi jednou
vídal sám tu záři rád?
Zavři oči raději,
jak ta světla svádějí!
Pozdě dnes – a všecko jiné
prázdnouprázdnou, marnou nadějí.
Chceš si jíti pro radost?
Budeš tam jen mrtvý host,
poznáš, jak jsi se svou jizbou
jako s tichým hrobem srost’.
Sedni k práci, nechoď tam,
je to velký, bolný klam –
chceš, by rány zacelené
vznítily se v nový plam?
Jako stín a chor a bledbled,
s chladným srdcem jako led,
máš tu sílu cizí štěstí
bez bolesti uvidět?
Zavři oči raději,
jak ta světla svádějí!
Pozdě dnes – a všecko jiné
prázdnouprázdnou, marnou nadějí.
122
DÍVČÍ OBRAZ.
M. A. Šimáčkovi.
Obraz dívčí pověšený
v tiché jizbě básníka:
Hlava děcka, rámě ženy,
která lásce uvyká.
Vlas tak hebký, pohled měkký,
jemný úsměv, koketní
praví mu: Ó, znáš ty vděky?
V minulosť svou zalétni!
Ale jeden pohled k dceři,
která dosud dítětem,
v budoucnosť již duchem měří,
v snách nad jejím rozkvětem.
123
A již obraz – jaké divy!
jako noci za letní! –
vystoup’ z rámu, je tu živý,
jemný, snivý, koketní...
124
PO LETECH.
PO LETECH.
Pro jemný profilek, řasy, jež cloní
očí tak hlubokých, bezedných jas,
všichni jsme tenkrát se bláznili po ní,
spíjel nás ebenem tmící se vlas;
za ní šel kročej náš, za ní náš zrak,
pár jich i propadlo pro krásu její,
v svět jsme se rozešli porůznu pak,
a všem nám zmizela v života reji.
Po letech, po letech, po dlouhém čase,
po letech práce a po bojů dnech
v nádraží náhodou zřel jsem ji zase,
tu, jež se vznášela v mladých mých snech.
Suchoučká, přepadlá, uvadlou pleť,
stála tam, sešlý plášť tisknula k boku.
Z krásy té zářící co zbylo teď?
Jen ten lesk dosavad chvěl se jí v oku.
125
Lítosť jsem pocítil velikou s ní,
v skrytu se dívaje do jejích tahů,
bylo mi, jako když v sluchu mi zní
pohádka o mládí, o snech a blahu;
ale pak náhle jsem zděsil se, lek’,
jakby to vykřiklo z dna duše mojí:
Vlastní tvé mládí, vlastní tvůj věk,
svadlý a znavený, před tebou stojí!
Bylo to naposled. Zaduněl zvon,
trhavým trojitým zaduněl rázem,
perronem zavířil hlahol a shon,
na perron vyšla, zříc bojácně na zemzem.
A já šel za ní. A jako když sním,
jakoby zamženým viděl jsem zrakem
pohnout se vozy, vyrazit dým,
mizet ji, mizeti s pádícím vlakem...
126
NA CHRÁMU STUPNÍCH.
V tom poesie není naposled;
kdež hledat ji v těch vráskách bídou vrytých!
J. V. Sládek.
Na chrámu stupních sedí žebráci
a natahují prázdné svoje dlaně;
sem den jak den se bídně trmácí
a usednou na každé schodů straně.
Jsou plni vrásek, stříbro na skráni,
a chromý má tu za souseda slepce;
tak půldne tráví v prosbách od ranní
a za dar každý modlitbu svou šepce.
To obrázek je všední. Tentýž bol,
jak dnes jej vidíš, uzříš opět zítra;
tak lhostejně vždy jedni chodí kol,
však stane, komu soucit šlehne z nitra.
127
To obrázek – na pohled jediný,
já nad vše lépe z něho čísti mohu,
že jenom středem bídné chudiny
jde pro člověka vzhůru cesta k Bohu.
128
PADÁ SNÍH.
Zticha, zticha padá sníh,
už je bílo v ulicích.
U zdi stojí, prosí stará žena.
Ubohá, má shaslý zrak!
Kolem mnohých kroků znak,
a ta ruka marně natažena.
I ten pták, jenž vzlétnul teď,
hledá někde teplou zeď,
a sníh padá, padá v tichém chvění.
Ó, jen padej, padej kol,
je to pro ni menší bol,
když těch lidských kroků slyšet není!
129
U KRBU.
Těch krbů škoda, mody přešlých věků,
na zámcích starých jak je dosud zříti!
Plaménky modré tančí v nich a svítí,
co venku vítr štká a bouří v jeku.
Svit po zemi hrá, po čalounů kvítí,
i vásy, řezby zlatí v nedaleku,
co hřeje krb, hned hasne, hned se vznítí,
slyš, cvrček zpívá o dnů jarních vděku.
A v hodin tikot bílý kocour přede
na klíně dámy, která, vlasy šedé,
si vzpomíná, zříc v krbu plamen čistý,
na souboje a na park plný květů,
na písně dávné, tance při spinetu,
a na ty, jež, ach, shořely tu, listy...
130
DNES SE NEHRAJE.
Blíž cesty za městem vůz loutkářův stál známý
a z prken divadlo, kde směšně truchlé drámy
se hrají pro děti.
Jak plálo sluncem ráno,
já čet’ – na oponě to rudé bylo psáno –
že „dnes se nehraje“. Tu úsměv šleh’ mou lící.
Ach, dnes se nehraje! Snad není v dispozici
Kašpárek veselý, snad nastudil se včera,
jak mlhou domů šel, snad smůla Lucifera
již došla, rytíř prch’ neb princezna, ta kráska,
svou smlouvu zrušila a odjela, kam láska
neb sláva táhla ji, by strhla k sobě světy
svým hlasem kouzelným a vlečkou toalety.
A s novým úsměvem jsem spatřil bílou kozu
na trávě pásti se a přistoupil jsem k vozu
a nahléd’ okénky, jež byly dlaně zvící.
Tam v rakvi leželo děťátko tiše spící.
131
VAZAČKA KVĚTIN.
Za malým krámkem květináře
ve kvítí plné světnici,
tam váže věnce v potu tváře
a mnohou krásnou kytici.
Však v malé kytky vážíc kvítí,
vždy při práci se usměje:
Co, Bože, na tom květu chytí
se lásky, touhy, naděje!
Již ví: Pán mladý v krámek vstoupí
a požádá květ v rozpacích,
ach, jak je ve své lásce hloupý,
on rdí se, jak by páchal hřích.
A spěchá z krámu... V malé chvíli
při schůzce podá dívce květ,
132
ach, Bože, jak se láskou šílí
při kouzlu osmnácti let!
Na ňadrech svadne květu vnada,
pak rtík jej zlíbá vášnivý,
a posléz – jak ta láska mladá –
ve staré knize spráchniví.
Ba myslím, někde v knize prosy
neb v knize veršů – nevím sám –
květ eriky a tuberosy
též svadlý, žlutý ležet mám.
133
MECH DO OKEN!
Mech do oken!
Mech do oken!
Tak slýchám den co den,
když plným trhem ráno kráčím v spěchu.
Ó, pojďte, kupte do oken si mechu!
Tak dětí hlas zní v ranní mráz
a doprovází nás.
Jsou choré, bosé – vítr kolem kvílí,
a prvně napad’ sníh dnes krásně bílý.
Mech do oken!
Mech do oken,
ať dusí větru sten,
ať vaše jizba teplem vlídným dýše!
Hle, skřehlé dítě ruce spjalo tiše.
134
A jejich šat zřím polétat
a pronikat jím chlad,
je v ruce zebe stále bolestněji,
a děti se jak lístky stromů chvějí.
Mech do oken!
Mech do oken!
Ať u vánoční den
v něm Betlém s hvězdou, pastýř s ovečkami,
ať nad svými jste dětmi šťastni sami!
A zář a klid a štěstí svit
jim líčkem nezakmit’;
jich oči hasnou, v nožkách slábnou síly...
Dnes prvně napad’ sníh tak krásně bílý.
135
TICHÝ SMUTEK.
Tichý smutek na tvé líci
leží jemně rozestřený,
ve dne, v noci, bez proměny
nad úsměvem vítězící.
Jistě velká bolesť táhla
nedávno tvou duší mladou
a teď mizí týdnů řadou
tiše jen a zponenáhla.
A kdo ví, jak zmizí jednou,
oko tvé tak suše září,
a ten nach v tvé jemné tváři
s bledostí se střídá lednou.
136
Jakby bílá křídla s chvěním
byla tobě stále bližší
anděla, jenž bolesť tiší
jediným svým políbením.
137
KLUK.
Jos. Havlíkovi.
Kluk, malý lotr, jak by neměl cit,
jak skála tvrdý, nedbá, když dá ránu,
při dětských rvačkách sáhne po balvanu,
jen zuby a pěsť zatne, když je bit.
Tu malá Boža umře – shasl svit
těch krásných oček! – v rakvi leží k ránu;
jdou otec, matka, sousedé – kluk v lánu
se toulá sám. Až když je sama, klid
v svých líčkách, přijde, šeptá v tvář tu lednou:
„Víš, Božo, jak jsem v zlosti kop’ tě jednou,
to není z toho, viď?...“ A očka spáče
se nezvednou... „Mně líto je to, věř...!“
Nic. Ticho. Slunce padá na kadeř.
Jak tiše spí!... A hoch tak hořce pláče...
138
TICHÁ LÁSKA.
Oba jsou mladí, dlouho se už znají,
mají se rádi – nechtí si to říci;
jen když jsou sami, za noci a v taji
propuká láska, v prsou jejich spící.
Každý tu spřádá rozmluvu si dlouhou,
co řek’ by a jak vinul by se k boku,
dlouhé ty noci s hořečnatou touhou,
s šeptaným jménem, se slzami v oku!
Ráno se spatří, potkají se kdesi.
– Poklona, slečno. – Dobré jitro, pane. –
– Den je dnes krásný, chtěl bych někam v lesy. –
– Vskutku je krásně a jak slunce plane!
– A jak jste spala? – Usnu dřív teď mnohem. –
– A já spím též, jak lože tknu se hlavou. –
139
Cesty se dělí. – S Bohem tedy. – S Bohem! –
Na levo on jde, ona cestou pravou.
Několik kroků – oba hledí zpátky,
zrak jich se potká s nevýslovnou touhou,
je to jen pohled, okamžik jen krátký,
však noc, ach, noc jim bude zas dnes dlouhou.
140
TICHÝ ŽIVOT.
V protějším bytě, že je z jara
a že je slunné odpoledne,
hned otvírajíc, dáma stará
jak vždy si s prací k oknu sedne.
Na okně voní květin řada,
a celá síň se v záři leskne,
jen starých hodin cvakot padá
v to ticho milé a zas teskné.
A že pak vzduch snad silný venku
či že tu stáří se svou tíží,
již vidím, jak se za chvilenku
jí šedá hlava v spánku níží...
Kol páté přijde kadet mladý,
to návštěva je skoro denní.
141
Ten divoký hoch! Marné rady!
Jen smích – a není k napravení!
Jsou peníze proň smrtnou zbraní,
a zda by neměl šetřit radši!
A když se loučí, stará paní
mu v dveřích něco v ruku vtlačí...
A hasne den – stín po pokoji,
a venku se již také šeří:
tu pro sebe si sama strojí
a patience hrá po večeři.
Pak modlí se a zbožně vzdychá
a sní, co zítra čeká na ni,
a na lože se klade zticha,
že nesmí zítra zaspat ranní...
142
SLEPÁ.
Kdy vstává den, ni večer v stín kdy hasne,
ty nevíš, dívko! Jsi, ó, dítě, šťastné,
když před domem, kam vyjdeš, záři cítí
tvá bílá dlaň! Ty’s neviděla v žití
ni hvězdhvězd, ni slunce, červánky ni duhuduhu,
ni zeleň luhuluhu,
ni modro, listí, léta sled když mizí:
vše tobě cizí.
Vším, co tu září, blýská, hraje v zlatu,
v tisíci barev, spijem’ oko v chvatu,
a hasne všecko. Po slunečním jase
jen věčný stín se chvěje v naší řase,
Mžik záře jen, a potom všichni v hrobě
jsme rovni tobě.
Ty budeš klidně, tiše umřít moci:
v noc půjdeš z noci.
143
PEKAŘOVA DCERA.
Když kolem musím za svou prací spět,
vždy ráno, denně stojí při svém krámě,
my známe se již dlouho, řadu let,
já smeknu, ona usměje se na mě.
Je živá, svěží, líc má nach a sníh,
vše veselým a jasným okem měří,
když trilkující zazní její smích,
jak zněl by zvonek krámu ode dveří.
Ten nedá klidu, stále volá v krám,
neb z celé čtvrti lidé jdou sem rádi,
z té ručky líp to chutná, jak vím sám,
a koupíš si i pohled na vděk mládí.
Tak otci s dcerou malý obchod zkvet’.
Však starý chudák také přijde časem
144
a sousto chleba, v tváři útrap sled,
své za poslední žádá tichým hlasem.
Když peníz dává, chvěje se mu dlaň
a prosebně zří na to sličné dítě,
jež se soucitným okem hledí naň
a, nevidí-li otec, shlédne hbitě.
A potom rychle, v jeden mih a mžik
a ve svém štěstí jen se usmívajíc,
jak vděčně na ni zírá prosebník,
ukrájí jemu zdarma chleba krajíc.
Pak v ulici se trochu zadívázadívá,
a,a že má pokoj, sedne, ruce v klínu,
ve vůni sladké svého pečiva,
jak, Rafaeli, vídal’s Fornarinu.
145
VÁNOCE HŘBITOVA.
Jde podzim přes hroby, a žloutne na nich tráva,
svým listem, dukáty, je akat zasypává,
a počne padat sníh. Jsou vánoce, ples dětí.
Již záhy stmívá se a šeří, kolem pěti,
kam hledíš, v oknech zář, jak smála by se s dětmi.
Však hřbitov tichý je, ne prázdný. Na sta ze tmy,
hle, kmitá světélek, to tam, kde děti dřímou,
se strůmků vánočních. A schvívajíc se zimou,
teď dáma ve smutku jde mladá. Klade plačky
na nízký, malý rov drobnůstky steré, hračky
a hrstku ovoce. A světla planou v mlze.
Ó, je to bláhovébláhové, a přec to pohne k slze!
146
PORTRÉT.
Cos přísného s té bledé tváře vane,
a ruku má vždy studenou jak led,
tak zamyšlená hledí často v před
a osloví tě vždycky chladným: Pane!
Nepláče nikdy ani nezaplane
jí do úsměvu nikdy úzký ret,
jak zimní noc jsou její vlasy vrané,
jak podzimek je šedý její hled.
Má ráda varhany a chrámy stmělé,
nosívá prostý, dlouhý, černý šat,
klid resignace na svém nízkém čele.
A růže květ by na prsou jí zvad’,
a i ten květ, jak mráz když na něj věje,
se na ňadrech jí nepohnutých chvěje.
147
DUŠE SNÍLKA.
Přes den dlouhý zavírá se v sebe
v denním víru, který snů je vrah,
jakoby se bála o dar nebe,
že jí sněžný kalich střísní prach.
Cítí se tak stísněna a cizí,
na jiný si vzpomínajíc svět,
odkud přišla na zem čistá, ryzí,
neví jak, však ví, že šla by zpět.
Ale večervečer, kdy se k zemi spouští,
plaménky kdy hvězd se počnou chvít,
jde jak srna, která spala v houští,
k čistým vodám napnout šíj a pít.
148
Jako růže vodní při měsíci,
zdraví hvězdy, sester svojich tlum,
otvírá se jímavá a chvící,
čistá, plachá posvěceným snům.
149
V.
[151]
DUHOVÝ PTÁK.
Kdys Fingal, slavný hrdina a král,
zřel ptáka v lese, a ten letěl dál,
dál k luhu;
kam sedl, jakby zlatý paprsk leh’,
neb slunný třpyt a jas měl na křídlech
a duhu.
Tak líčil král jej doma rekům všem.
Ti vzkřikli: „Králi, ptáka přinesem’
ti darem!“
Div pod každým kůň silný neklesá,
v tak rychlém letu spěli do lesa
a v jarém.
A večer divný pták byl chycený,
měl křídla vskutku jako plameny.
Jej hbitě
[153]
do klícky zamkli – tloukl do ní, žel! –
a králi nesli, který radosť měl
jak dítě.
Však za tři dny, snad ještě trochu dřív,
král viděl s bolem, starým očím div,
že věří,
jak lesk a duha s křídel mizela,
a bál se, pták že ztratí docela
to peří.
Až mrzel se tím a byl rozhněván.
Tu pravil k němu pěvec Ossian:
„Ó, králi,
tím vinna klec, že peří ztratil pták,
jak tebe on, věř, píseň právě tak
mne šálí.
Ó, pusť jen ptáka, otče, zase ven,
je dítě lesa, pouta přece jen
jsou tuhá!
A křídla jeho brzy budou zas
jak dříve samý třpyt a samý jas
a duha.
Mně také píseň hlavou proletí,
a já ji honím, stíhám v zápětí
jak ptáka,
154
neb štěstí to se dvakrát nepodá,
a její krása, její lahoda
mne láká.
Má křídla také krásně duhová,
když uvězním ji ale ve slova,
mně zdá se,
že není to ta píseň spanilá –
tak na svém lesku, králi, ztratila
i kráse!“
155
UMĚNÍ.
Když prapory se vlní vzduchem,
když slavnosti hřmí ulic ruchem,
tu vzpomenem’ si, nadšeni:
Vždyť máme také umění!
A tisk i slovo slavně hlásá:
Těch obrazů, soch, básní krása!
Toť krev, toť plamen našich žil,
jenž národ celý obrodil!
Však prapory se večer svinou,
jenž bujně vlály před hodinou,
a v dílnu, sklad se vrací tich
řad obrazů a balík knih...
Však my si je zas najdem’ jednou,
až v nadšení se hlavy zvednou,
156
a umění z tmy vyprostí
se při nejbližší slavnosti.
Tu připnem’ k němu fráze kytku
a vpletem’ si je do přípitku –
ač jestli jak ten prapor již
je nesežere mol a myš...
157
PORTRÉT.
Hoch blouznivý a snivý,
jsem portrét viděl kdysi,
to básníka byl obraz jako živý,
to božské byly rysy.
Však oko moje celé
nic nevidělo více,více
než vavřín na tom vážném jeho čele,
jak vinul se kol v snítce.
A mnohé přešly doby
od okamžení toho,
a já jsem pohléd’ v svět a pohléd’ v hroby,
a já jsem trpěl mnoho.
158
A dnes jej vidím zase
i zrak ten plný lásky,
leč nevidím už vavřín v jeho vlase,
však za to – vrásky, vrásky!
159
POLEDNE.
Své poledne má tvůrčí duch jak jitro
a večer má. Stín, jenž s ním kráčí temně
od rána k noci, na mžik mizí. Nitro
tu leží tiché jako ve žních země.
Nezpívá skřivan – kde jste, chvíle vzletu? –
však také slavík v písni nekrvácí,
jen cvrček zvoní v klasech, travin květu,
jak člověk, když si bzučí při své práci.
Na pohled mrtvo, spleen a apathie,
však zrno v klasu nalívá se právě,
a kořen sílí, hloub se v půdu ryje,
z vajíčka pták se klove v husté trávě.
160
Nic nepohne se v poli ani v lese,
vše jak když zrak má ve vlastním jen klínu.
Nad vším to nebe vysoko tak pne se.
Vše zraje, tvrdne, svítí. Nikde stínu.
161
PROCESÍ
Procesí viděl jsem v lomozu tříd,
vážně a zvolna šlo k předu,
za rudou korouhví zástup jsem shlíd’
dětí i mužů i dědů.
Pod nohou dláždění pálilo tak,
vzduch jen se tetelil žhavý,
oni šli, v dáli kams upřený zrak,
skloněné odkryté hlavy.
Prostředkem ulice dál šli a dál,
táhli kol lidé i vozy,
jeden smek’ zbožně, a druhý se smál,
lhostejně kolem šli mnozí.
Nikdo to neviděl z věřících řad,
po božství duše jim prahla,
162
přes davy chodcův a přes vozů chvat
píseň jich nesla se táhlá...
Tak my, ó, přátelé, půjdeme též
za svatou korouhví svojí,
ať se kol směje, ať kramaří lež,
ať se to kolem nás rojí!
Před zrakem blouznivým vidin svých zjev,
půjdeme v úpalu žití,
touhou a láskou nám posvátný zpěv
musí dál na cestu zníti!
163
LEV N. TOLSTOJ.
Červánek večerní do mroucí líce září,
do tváře století, kde jizva vedle vrásky,
cos na ní rozžehá, co nepodlehá stáří,
a kolem skrání mu tká aureolu lásky.
Zem hrůzou třásla, když, dítě, zrodilo se,
a kolébavky zpěv mu děla strašná pěla,
sup táhl nad plání, jež ve krvavé rose
se rděla, chladnoucí jen nesouc mrtvá těla.
Však volný lidský duch tíž cárů vetchých střásalstřásal,
a krví obrozen, se celým světem řítil,
nad poutem zlomeným, nad padlou tvrzí jásal
a křísil národy a myšlénkám v před svítil.
A mladé století jak v mužné spělo síly,
tu hloubal jeho duch a vnikal v světa taje,
164
on živly osedlal, blesk, vítr, který pílí,
a na nich hloub se nes’ a ve hvězd stoupal kraje.
Vše rázem osvítil, co halilo se v hrobě,
a ve starých ran jed svým pitevním ťal nožem,
a stavěl, bořil, tkal, až schýlilo se v mdlobě
i velké století zas nad smrtelným ložem.
Však v lidstvu bolestí dál křičelo to, vřelo,
hlad, nemoc štvala je, byl nůž i kámen v pěsti;
velkého století duch, ukláněje čelo,
teď poznal, pravdu že dal lidstvu, ne však – štěstí.
A tu jak červánek, v nějž slunce sobě lehá,
se nesla z duše Tvé zář skvoucí v nové kráse,
do tváře století, jež zmírá, padla něha,
a mezi vráskami jak jitro rozlévá se.
A je to lásky zář, jež z duše tvé se řine,
jež nezná války skřek, ni popravišť, ni vraždy,
jen srdce člověka, jenž k člověku se vine,
a svět, kde lásky hod a obětí den každý.
Zas dějí zázraky se jako za dob Krista,
to silou lásky té, jež otře oko v pláči,
zas v srdci člověka se radost chvěje čistá,
a světem jako dřív zas jediný Bůh kráčí.
165
On žije v člověku a k člověku se sklání,
to v každém polibku, jež bratrským dá retem,
a plodné práce jen to tiché požehnání
vše plní paprskem a úsměvem a květem.
A mroucí století své líce zhřívá chladné
v té záři červánků, jež z duše Tvé mu svítí,
a čeká s úsměvem, kdy skráň mu k prsoum padne,
by zvony hučely, že počne nové žití.
Jak svěží vanutí když táhne v parno dusné,
a jak když v starý svět se nová síla prýští!
Ó, kéž v Tvých červáncích již století to usne,
ó, kéž v Tvých červáncích se narodí věk příští!
166
POPULARITA.
Ve hloubi lesa, kde jen v úzké prouze
se mihne slunce v chvílích večerních,
květ bílý vykvet’, čistý jako sníh,
při suchým listem zapadalé strouze.
Sám kvet’ a sám. A nezachvěl se v touze
po žádném, jemuž vůni svou by dých’,
ni po zlatistých slunce paprscích,
proč kvetekvete, nevědělnevěděl, a kvet’ tak dlouze.
U bílé cesty kvetl jiný květ,
školákům kantor chválil jeho krásu,
jej lidé zřeli, jdouce na výlet.
Měl zář a rozhled v dáli, plnou jasu,
a naposledy – s bohem slávy snové! –
měšťáku svadl v dirce knoflíkové.
167
PRAVDA.
To není Pravda, jak ji kreslíte,
vlas dlouhý, zlatý, líc jabloně květ,
má Pravda ostřím bolestí a běd
jak stará skála tváře rozryté.
A oči přísné, krví zalité
a chladné jako ocel, jako led,
ba hrůzou by se zachvět musil svět,
pohlédnout ve tvář mrazné ženy té.
Na bábu svoji vzpomínám si teď,
na vrásky její, na tu svadlou pleť,
však v očích co jí tepla, lásky žije!
Tu lásku vložte Pravdě v přísný hled,
pohádkou nechte zvučet její ret,
a z Pravdy hledí v líc vám Poesie.
168
NAD HROBEM JANA NERUDY.
Jak obrovský by povalen byl strom,
zem zachvěla se do hlubiny celá.
Tys padl, Ty, jak když Tě srazí hrom!
Plač, národe! Sem vavřín kolem čela,
kde hvězda genia se stínem smrti stměla!
Velkého srdce vroucný tlukot stich’.
A srdce Tvé to znali v zemi celé,
neb jejich bylo, bylo srdcem z nich,
svou láskou, touhou i v té písni smělé
a každou kapkou krve svojí vřelé.
A umělo znít mocným úderem
a ku pláči se zrovna jemně chvěti,
hned jako zvon, jenž duní večerem,
hned rolničky jak vesele když letí
a rozmar s nimi, smích a jásot dětí.
169
A jestli bylo světla potřebí,
a jestli bylo třeba smělých blesků,
to srdce vzplálo jitrem na nebi
i zahřmělo nám do hluchého stesku
své lásky žárem, v myšlének svých lesku.
Ba, Tys to srdce v davy hodit chtěl,
by v zápas náš to sílu novou lilo,
by lid Tvůj vítěz vyšel z mraků střel,
Tys myslil: K čemu srdce by tu bylo,
než aby pro lid trpělo a žilo?!
Vždy celý muž, jenž ví, co stojí cíl,
Tys pevně šel a hořkosti pil kalich,
však na rtu úsměv do posledních chvil,
jsa láskou lásce, strachem duší malých
a nízkých, všedních, bídou vydoutnalých.
Však jestli ranil kde Tvůj hořký smích,
to byl jen blesk, jenž nese jasnou duhu,
neb slzy hrály při tom v očích Tvých,
a ostří Tvé, to bylo ostří pluhu,
jenž raní, by to rostlo, kvetlo v luhu.
Tys rád měl boj a svízel nových cest,
rád práci, z které život nový dýše,
a rost’ jsi, rost’, až dotkl jsi se hvězd.
170
Tu, jakby někdo lekl se Tvé výše,
Tě srazil rázem... A Ty spíš tak tiše...
Zhas’ úsměv, který tolikráte plál
a sušil slzy v dobách těžkých stonů,
schlad’ vroucí plamen, který šlehal v dál,
a zmlkla píseň, ryzí jak hlas zvonu,
dotlouklo srdce – srdce milionů.
Nic nevzbudí je – vše je chladný led,
a bílý popel zbude jenom příště.
Spíš s proroky těch jarních našich let,
kde svatý hrad náš strměl, v dál se blýště,
kdys slávy chrám, teď slávy pohřebiště.
Však v popelu Tvém, který tady zbyl,
hle, tisíc jisker roste jako kvítí,
nechť vítr duje, stále z nových sil
se zažíhá to, doutná, kmitá, svítí,
a v každé jiskře nový svět a žití.
A již to hoří, šlehá výš a výš,
sta tisíc srdcí chytá v jedné změti –
to plamen Tvůj, Ty velký, který spíš,
to požár ducha, který křtí a světí,
v něm národ Tvůj jak fénix k hvězdám vzletí!
171
PÍSEŇ O KŘÍDLATÉM KONI.
Dokonáváš, dokonáváš,
okřídlený koni!
Hlava tvá se v smrtné křeči
smutně k zemi kloní;
tělo – kosť jen, kůže – rány,
peruť – brky vyškubány,
co však teď už do ní!
Opuštěný, upoutaný
k dřevěnému kolu,
bez pomoci, bez útěchy,
ve palčivém bolu
čekáš smrť, a havran strojí
ve výši se na hruď tvoji,
jenom sletět dolůdolů.
172
Vidíš, vidíš, k takovému
dochází to konci!
Moh’ jsi spřežen v saně letět
s rolničkami, zvonci,
moh’ jsi pyšný v lehkém cvalu
nosit slávu generálů
nebo štváti s honci.
Moh’ jsi krásně na parádách
tančit podle hudby,
uzdu třpytnou, pláštík s erbem,
který nevyrud’ by;
snad i bílé ručky časem
byly by s tvým hrály vlasem,
ó, té sladké sudby!
S pohřbem moh’ jsi kráčet slavně,
v smutek zahalený,
v cirku vzbudit potlesk davů,
svůdné nosit ženy,
přepnout, sílu v kopyt čtveru,
na dostihách barieru,
první dobýt ceny.
Byli by ti tučnou pastvu
kladli do tvých jeslí,
173
sladkými tě jmény zvali,
výkřiky a hesly,
pak by byli s velkou slávou
složili tě v jámu tmavou,
mohylu ti snesli.
Však tys nechtěl. Strhals vzdorně
pout a uzdy tíže,
co ti byly zlaté třásně,
rolničky a špíže,
zved’ jsi se jak vítr divý
přes lesy a hory, nivy,
stále nebi blíže.
Rozepjal jsi bílou peruť,
z nozder šlehly blesky,
řítil jsi se, slunce v oku,
přes oblačné stezky;
pohrdaje šerem kolny,
pádils volný, volný, volný,
bez pouta a přezky.
Spíjel jsi se nesmírností,
hvězd a slunce třpytem,
v mrak i blankyt hřměl jsi v letu
neskroceném, hbitém,
174
a když nohou dup’ jsi v mraky,
tisíc jisker na oblaky
trysklo pod kopytem.
Zřel jsi zemi. Viděls bratra,
jak tu dole oře,
před tebou se rozvíralo
celé zemské hoře;
chtěl jsi, kdy už táhlo k noci,
vléci slunce nazpět mocí,
předčit slunné oře.
Ale běda, běda, běda!
Let tvůj byl tak krátký!
Křídla slábla, tíž tě táhla,
a tys padl zpátky,
a tvůj let přes mračen krovy
hodí se i básníkovi
už jen do pohádky...
Hladov, s křídlem polámaným
pad’ jsi s mnohou ranou,
a tu přišli, přivázali
ke kolu tě s hanou,
servali ti křídla, brachu,
a teď zmíráš, vzdorným k strachu,
s nohou upoutanou.
175
Nuže, skonej tiše, rychle,
rek smrť krátkou volí,
moh’ by kol tvůj bratr jeti,
který táhl v poli,
zařičel by, chtivý píce,
a věř, než ty rány, více
výsměch žití bolí!
176
JAKUBU ARBESOVI
ke dni 12. června 1890.
Ne slavík, pták, jenž lká, kdy den mu zhas’,
ne snílek mdlý, jenž ve snách zkouší let,
byl’s dělník jen, ó, mistře, v každý čas
a v práci vždy, jak duch to chtěl a svět.
Své oko vrh’ jsi v duše lidské kout,
do hloubky tmy a silných pudů skryt,
až viděl’s tam, jak myšlének jde proud,
jak vášeň hřmí, jak spí tam měkký cit.
Jak pevný muž jsi pohléd’ klamu v líc,
strh’ závoj s ní i masku, bázně prost,
přes líčidlo – pod ním vždy vrásek víc –
znáš koketu, jež sluje: společnost.
177
A pak jsi tkal a budoval a kul,
nechť duší tvou táh’ jásot nebo stesk,
dnes z úběle a zítra z tvrdých žul
jsi tesal svět, skráň vlhkou, v oku bleskblesk.
A práce rek, jsi soucitu nes’ zář
do bídy zla a pracujícím tmám
jak slunný den, ne jako noční žhář.
Ty víš, co klid – a neměl jsi ho sám!
Let padesát – a na skráni tvůj vlas
jak zimy dech by první nad ním vál,
co trpěl jsi, co nocí probděl as,
co žil jsi muk – a pracoval jsi dál.
Ach umění a život – věčný sporspor,
a umění a život – věčný styk,
kdo sílu máš a pohrdu a vzdor,
zři v dáli cíl a budiž bojovník!
Buď, mistře zdráv! Ne vavřín bych já vil
kol hlavy tvé, ne řádů volal zisk,
však dělníku, když dělníkem jsi byl,
je nejvíc vděk a stačí – ruky stisk.
Však vřelý stisk a celou lásku v něm
a úcty sklon, jak v muže dlaň kdy zříš,
178
jež čistá je a mozolná jak zem
od poctivé a velké práce již.
Čas nesmete, co velké bylo v tom,
nad tvými sny se jiný zadumá,
v tmu příštích let, tu budeš stát jak strom,
jenž kořen v zemi, u hvězd hlavu má!
179
SONET.
Již stokrát jsem se zaříkal vždy znova,
že myšlénce ni citu, jenž se řítí,
ni tichým snům, té vlahé rose žití,
má ruka pouto znělky neuková.
Ach, předsevzetí! Slova, slova, slova!
Jsou myšlénky, jsou nálady jak kvítí:
to volně rostouc, září do růžova,
a druhé pne se po sloupu a niti.
Jsou myšlénky, jsou nálady jak ptáci:
ten v kleci hlas i pestré peří ztrácí,
ven v pole chce a do lesa a k řece.
A druhý – a tak často s písní mojí –
chce pouto sám, on svobody se bojí
a zahyne – když pustíte ho z klece.
180
JAK LESNÍ MECH.
Jsou duše tvrdé jako kámen v skále,
jich nedotkne se bolesť v těžkých dnech,
ty, duše moje, buď jen měkkou dále,
tak jako lesní mech.
Jsou duše, odkud letí příval s výše,
že slyšet jeho hřímání a spěch,
ty, duše moje, vsákni jenom tiše
tu vláhu, která v snech.
A v srdce spráhlá jako v létě nivy,
když puká země, zticha kanout nech
ten vláhy svojí pramen věčně živý,
tak zticha jako mech.
181
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
Tvá první píseň přišla v jarním čase,
tak jak to jaro nesměle a tiše,
však nového cos chvělo se jí v hlase,
cos jak když hudba táhne z jiné říše
a zní a dýše.
Dvé písní znělo, a dvé zkvetlo puků.
Kdo zamyslil se nad jich skromnou zdobou,
kdo v písních tušil moře příštích zvuků
a prales květů cítil z poupat obou,
jež přišly s dobou?
A píseň rostla v příval, jenž se valí,
v ní budoucnosti lidstva zněly zkázky,
182
v ní starý svět se s novým objímaly,
stesk náš v ní chvěl se, jak ryl v čelo vrásky,
a tolik lásky!
Co jiný spřádá dlouhý život celý,
Ty čarodějně stvořil’s letem roků,
a ruce Tvoje dosud neumdlely,
jdeš stále výše, krásu po svém boku
a hvězdy v oku!
Jak za skřivanem země Tvá se dívá
za Tebou z hloubi, a Tvá píseň padá
jak prška na ni, že ji celou skrývá,
z ní touha zvoní, života, snů vnada,
je věčně mladá.
Co kámen Ti, jenž v rozletu Tě stíhá?
On marně oblouk k peruti Tvé píše,
zpět na hlavy těch padá jeho tíha,
kdo za Tebou jej vrhli v malých pýše,
a Ty – jdeš výše!
Kam doletíš, kdo z nás tu podnes tuší?
Co dneska snem, je Tebou činem zítra;
jak v pohádkovém sadu ve Tvé duši
to věčně zkvétá, věčně zvoní z nitra,
ó, pěvče jitra!
183
Nuž leť a zvoň! Až jitro přijde zlaté,
jež voláš, září zalije Tě skvoucí,
a v příštích pěvců velkých písni svaté
zas uslyší svět srdce Tvoje tlouci,
to velké, vroucí!
184
OBSAH
I. Strana
Nocturno11
Mrtví12
Tři jizby13
Hovor s lampou15
Nocturno17
Melancholie neděle18
Až umru...20
Zvony21
Před obrazem Gabriela Maxa23
Světlo na stropě24
Staromodní romance26
Poslední list28
Vřes30
Reliquie31
Vlaštovčí hnízdo32
K jitru33
Adagio35
II.
Cestovní píseň45
Žebrák48
Fantasie50
Kříž51
Domek53
Noc v Krumlově55
[185]
Strana
Šumavský motiv57
Sonety zvíkovské58
Vzpomínka z Moravy67
Letní noc69
Sen na Valdštejně71
Čertova stěna75
Večer na Šumavě76
Večer v starém parku78
Cestou v jeseni79
A byl to podzim...81
Cestou v zimě83
Píseň85
III.
Život89
Nápis nad slunečními hodinami91
Tři andělé93
Láska a soucit95
Píseň o zvonech97
Dvě duše99
Hůl100
Sedmý pokoj101
V ssutinách103
Šel člověk...104
Les106
Úsměv108
Faustova země110
Bláznům111
Ultima Thule113
IV.
Vzpomínka z plesu117
Pošlapané růže119
Samotáři121
[186]
Strana
Dívčí obraz123
Po letech125
Na chrámu stupních127
Padá sníh129
U krbu130
Dnes se nehraje131
Vazačka květin132
Mech do okenoken!134
Tichý smutek136
Kluk138
Tichá láska139
Tichý život141
Slepá143
Pekařova dcera144
Vánoce hřbitova146
Portrét147
Duše snílka148
V.
Duhový pták153
Umění156
Portrét158
Poledne160
Procesí162
Lev N. Tolstoj164
Popularita167
Pravda168
Nad hrobem Jana Nerudy169
Píseň o křídlatém koni172
Jakubu Arbesovi177
Sonet180
Jak lesní mech181
Jaroslavu Vrchlickému182
E: js; 2002
[187]