MELANCHOLIE NEDĚLE.

MELANCHOLIE NEDĚLE.
Je neděle. Dům prázdný. Ticho všudy. Sám doma sedím, a co se tak stmívá a šeří venku, z dlouhé chvíle, nudy mé oko tupě oknem se kams dívá. Je všecko šedé, kam můj pohled sjede, je šedé nebe, a je šedá země, a domů zdi, kam dívám se, jsou šedé, a šedivo, tak šedivo i ve mně. Teď v mrtvé ticho zvuky padly náhle, a harmonia hudba ke mně vane, ty tóny jeho velebné a táhlé jak vážná zpověď duše zadumanézadumané. Teď jako klavír zní to laškující, jak vzpomínek by mihla se to krása 18 na lásku, štěstí, schůzky při měsíci, a zas to pláče, varhanami jásá. A ve mně jak když jihne, měkne cosi, a nevýslovně velký stesk mě chvátí po letech přešlých, po těch kapkách rosy, jež vypil život a jež nenavrátí. Po radosti, jíž neužil jsem cele, a po té, které nikdy neužiji, po zaslechnuté, kdysi snivé, vřelé a neslyšené víckrát melodii. A je mi, jak když ve chrám hledím stmělý, kde z mramorové dlažby chladno čiší, kde svíček plápol mihotá se skvělý, a varhany kde hluboce zní tiší. Kde novicka se před oltářem chvěje, jak ovanutá chladným větrem tráva, a co jí bolesť hledí z obličeje, se radosti a štěstí odříkává... 19