ŽEBRÁK.

Antonín Klášterský

ŽEBRÁK.
Zadumaný, zachmuřený hledíš ve vln tichých pěny, mění se to, mění! Den je jarní v plném plání, hlavou tvou jde vzpomínání, co bylo a není. Ticho. Ku tvé staré hrázi s fanfarami nepřichází vzácných lovců řada; jen, jak jarní vítr duje, kus tvé stěny ulamuje, a ten kámen padá. Jsi tak jako žebrák vskutku, opuštěný, plný smutku, 48 rozjizvené líce; ale ještě víc to bolí, že ten národ kolem v poli – není o nic více! 49